Kdo hraje na první metě?

Prý u všeho moc přemýšlím. A asi je to pravda.

Když jdu poslední letní dny ven, počítám s tím, že vlahé letní azuro se promění v protivné letní bouřkové „Se nám nějak to počasí malounko minulo?“
Takže si beru kromě trika i mikinu a trasu plánuji tak, abych měl poblíž vždy kam zapadnout. Takže plánuji trasy přes les a když už to musí být mimo lesní trasy, tak musí být po cestě podniky, kde uvítají jak mé kačky, tak i jančící pacholčata. A ještě mám v batohu mikinu, ponožky a cumlavé pastylky, aby až bude v tom dusnu žiža, tak abych měl co cumlat.
A kromě toho sebou tahám nože, když nejde Luci s námi, tak i jakousi formu KPZ a tak podobně. Prostě městský zálesák (jen tu károvanou košili nemám!)

A nebo v obchodě. Nechodím nakupovat tam, kde to neznám. Takže pokud mi nějaký hypersuper přeháže zboží s tím, že toho koupím více, tak nekoupím nic. Nemám rád změny a i když se zvládám adaptovat jako málokdo, burdel mi tom robit syncy nebudou!
Což přináší možnost postupně navštívit všechny hypersuper v okolí a přesto stále pro malé nákupy preferovat i večerky, prodejny pekáren, řezníky a kdyby bylo v okolí možno nakupovat v nějakém krámě jen zeleninu, budu mezi prvními, který tam bude nakupovat.
Ale nekupuji všechno na jednom místě. Něco tam, něco jinde. I kdyby to mělo znamenat procházku o 2km delší. Sladit to s tím, že když beru pro Ríšu ledňáka, tak aby nešel celé kolečko se mnou, ale jen ten poslední kus. A nebo pokud jdu pro něco, co zrovna akutně chybí, tak v procházce za obchody udělat zastávku doma.
Přicházím tak o situace, kdy jsem nucen řešit neočekávané problémy a to okamžitě. Mám rád hlavolamy, ale prostě příprava je mi bližší. Nu a pokud někde něco změní, tak řádně nefunguji. Což přináší komlikace typu – byl si pro chleb a rohl a si pryč hodinu?
Nuže, protože si Tesco zase přeházelo regály, nepolezu tam. A protože v tesku mají ty nej nej bonbony, tak musím najít alternativu. Tak jsem jel tramvají do jiného tesca a tam si to celé prošel. A vytvořil si v hlavě mapu toho obchodu, včetně krámků kolem. A cestou domů se stavil do pekárny pro chleba a do alberta pro rohlíky, protože tam je mají nejlepší. Tedy ty lowcost rohlíky, které mají větší procento písku a prachu, než mouky, ale co už.

A nebo třeba dnes. Jdu na kontrolu k lékaři a v čekárně nikdo. Tak si čtu postupně vše, kde je nějaký text. A kromě toho, kdy má lékař dovču, že za kontrolu na zbroják jeden zaplatí o dost více, než tomu bylo před rokem 2000 a že nejlepší na bolest je ibáč se dozvídám, že podle té tabulky na zdi již nejsem nemocný, ale mám takovou nadváhu, že už to není v oblasti nemocných, ale líných a nenažraných. Poznámka pro mě – musím přibrat, alespoň 20 kg.
A při tom čtení čehokoliv se z ordinace vyřítí agilní stařík (pánovi mohlo být kolem 50, takže mladý synek, ale pro básnickou licenci jej zovu agilním staříkem).
Když se rozloučil se sestřičkou, ta na něj houkla, jestli v čekárně čeká pan Valenta.
Čekal. Ale agilní stařík to má asi podobné jako já, tak jsme na sebe jen koukali. A mlčeli. On ve dveřích, já na 2 kroky od něj. Usmívali jsme se na sebe a koukali. A čekali.
Pak přišla sestra a říká – Ano, to je pan Valenta.
Pán se představil a bylo vidět, jak mu cuklo rameno. Mě také. Přeci jen jsme byli představeni, navíc k mému zmatení já jemu, nikoliv naopak.

Takže jako by to byla vtipná hádanka – Potkají se v čekárně lékaře dva autisti a jsou násilně přestaveni jeden druhému. Kdo komu první nepodá ruku a jak dlouho budou čekat, než se ukáže možnost řešení při porušení obecných pravidel? 

P.S.: Abbotta a toho druhého mám nakoukaného. Neodmítám ani scénku Holcmana a Janžurku – Včera, dnes a zítra. Akorát i přes talent obou je to více umělé, než u toho Abbotta.