Cár papíru

Na počátku byla barva a hluk.
Když válka mezi NATO a Východem vypukla, měla tempo zběsilého marše.
Pamatuji si lesk vyleštěné výstroje, digitální pípání zaměřovačů a pocit, že svět má jasné hranice.
Vzpomínám si na rozkazy které přicházeli rychleji než jsem stačil vnímat.
Dobývali jsme jednu pozici za druhou.
Tehdy ještě existovaly směry.
Existovaly rozkazy, které dávaly smysl.
Domovy, ke kterým se dalo upínat.

Věřil, že je to jen krátká bouře, než se nebe znovu vyjasní.
Zlom přišel se Zatemněním. Alespoň jsme tomu tak říkali.
Rakety vystřelené na oběžnou dráhu.
Už si ani nepamatuji která strana s tím začala první.
Satelity zhasly, nebe se zatáhlo neprostupným příkrovem popela a čas...
Čas jako by se začal natahovat.
Moderní zbraně se bez munice a maziva změnili jen na pouhý zrezlý šrot. Rychlý postup se zastavil a změnil se v mechanické přežívání.

Z trosek na druhé straně se poprvé ozvaly ampliony. Nebyla to však bojovná hesla, ale hluboký, surreálně zpomalený hlas který rozvibroval všechny kosti v těle.
"Go home GI, your government is lying to you. Why fight when you cant win?"
Texty připomínaly starou propagandu z Vietnamu, ale v tomhle nekonečném šeru zněly jako halucinace. Válka se stala jakousi smyčkou, která se neustále zpomalovala, až se zdálo, že se každá vteřina utrhne a spadne do propasti.

Uběhly měsíce, možná roky.
Příroda kapitulovala.
Zmizeli ptáci.
Zmizela zeleň.
Mám pocit že zmizel i život samotný.
Zbyl pouze jen kyselý déšť, který leptal nápisy na cedulích i zbytky lidské identity.
Nebe už nebylo modré ale šedé s nekonečnými mračny.
Kráčel jsem jen sutinami, které kdysi bývaly městy.
Před sebou jsem viděl jenom hromadu betonu a pokroucené armatury.
Vše zničeno shozenými bombami a raketami.
Byl jsem ve Varšavě nebo snad už u okraje Moskvy? Nápisy byly nečitelné, ohlodané rzí a časem.
Svět ztratil své orientační body.
Všechno bylo stejné – identické hromady suti v identické šedi.

Jednoho dne se z mlhy vynořil přízrak.
Druhý voják, v otrhané olivové uniformě. Stáli jsme od sebe pět metrů.
Oba jsme instinktivně zvedli zbraně. Ozvala se pouze dvě suchá, dutá cvaknutí.
Prázdné komory.
Žádné náboje nebyly.
Zásobování už dávno neexistovalo.
Stáli jsme tam a pouze na sebe hleděli skrze popraskané zorníky masek. Poté ten druhý nepatrně přikývl – tiché uznání společného konce.
Přikívl jsem nazpátek. Beze slova jsme se otočili a každý jsme zmizeli na svou stranu, zpět do prachu.

Má cesta skončila u betonového vchodu bunkru.
Snad jediné co přežilo nálety a dopady bomb.
Vešel jsem dovnitř, vedený poslední nadějí že snad něco najdu.
V hlavní síni, pod skomírajícím nouzovým světlem, jsem našel poslední summit.
U stolu seděli dva generálové – jeden z NATO, druhý z Východu. Mezi nimi ležela mapa světa, celá začerněná sazemi, a jedna jediná pistole.

Byli mrtví. Zastřelili se společně, jeden po druhém, když pochopili, že už není koho vést.
Na dálnopisné pásce vedle nich stály jen nekonečné řady nul. Žádná hlášení, žádná vítězství. Jen ticho.
Sesunul jsem se k patě stolu, pod nehybné nohy velitelů. Vytáhl z kapsy starý, poškrábaný walkman, který jsem kdysi našel v troskách.
Nasadil si drolící se sluchátka a stiskl Play.
Skrze praskání pásky se ozval tichý, lidský hlas a jemné brnkání kytary.
Píseň Dark is the Night - jediná kterou jsem našel.
Možná poslední dochovaná píseň na planetě.
Baterie byly slabé, motor přístroje umíral, a tak se melodie v mých uších deformovala a zpomalovala.

„Tyomnaya noch, tolko puli svistyat po stepi...“

Zavřel jsem oči. Už není kam jít, není komu podávat hlášení.
V hlubokém stínu bunkru, uprostřed kontinentu bez jména a barev, jsem se nechal unášet zpomaleným rytmem cizí písně.
Nikdo nebyl vítěz ani poražený.
Zbyla jen tma a ta jedna, nekonečně natahovaná vteřina, než páska definitivně utichla.
Píšu tohle na poslední cár papíru co jsem tu našel pohozený.
Je to poslední věc co ze mně zbude.
Snad tento text někdo v budoucnu najde...
Dokud taky nezmizí v popelu a ruinách...