Ty mě vidíš?

Ještě pár kroků, ještě kousek.
A pak přes přechod,
ten už do kopce není.

Sice pak ještě jedny schody, a pak tři patra, ale to už budu cítit tu radost, že jsem skoro doma a konečně si zalezu pod peřinu a celému světu se škodolibostí unaveného starce ukážu záda.

"Tatí, počkej na nás!"

Nerad, ale probouzím se ze snění a vyhlížím své potomky.

Dcera, která do kopce hopsá s nadšením a za ní se táhnoucí jako smrad syn.

Dcera s malým batůžkem a ještě menší kabelkou a syn, jehož batoh přesahuje jeho trup do všech stran. Špička hlavy přečnívá a stejně tak malinké šmatlajicí nožky, jako by nějaký Bůh se smyslem pro humor, či možná šibal, vzal doslova -personifikace batohu jakožto tvora s nožkama.

A máchající ručičky.

Jako poslední přijatelná možnost na sebe upozornit, aniž by překročil předem domluvenou hranici akustického tlaku nutnou pro nepřijatelnou hlučnou hranici zvuku.

Ale stejně to nevydrží - "Tatí TATÍ! Já už vím, kolik je tři na třetí! Dvacééét sedum!"

A já hned přestávám být pyšný na svého druháka a už vnímám ty chvíle trapna na třídních schůzkách, kde učitelka mlčí a kouká do stolu. A já se jen znovu tiše ptám - když je oblíbený, proč je šikanovaný?

Odpověď bolí, z mnoha důvodů. Je až moc napřed, ostatním radí, ale ony děti... to vnímají jen jako poukazování na jejich neznalost.

A tak se reflektuje skrz dětský pohled to, co bude zažívat celý svůj život. Jsi v něčem dobrý, netajíš to a nemáš chuť to prodat, jen rozdat.

Upalte toho kacíře!

Dcera skáče kolem mě a já uvažují, kdy se z mé princezny stala žena. Žena stydící se za své dospívající tělo a chlubící se veřejně svou dětskou duší.

Syn, či mutace syna a školní aktovky docupitá a obejme mě. Když se odpoutává a otáčí na přechod pro chodce, trefuje mne loktem do varlat. Tiše zaskučím a snažím se tvářit, že se nic nestalo.

Je jen roztěkaný a doma má rozkoukaný dokument o měsících Saturnu.
A styděl by se.

To přežiju, pro zachování důstojnosti malého chlapce, který jako malé lvíče právě kouslo do ucha spícího lva.

Bolest ustupuje, zvláště při pomyšlení na dítko, stojící před celou třídou, která si na něj ukazuje, protože je divné.

A já vím, že tvář toho dítka není jen synova.

Dívám se na přechod a snažím se poněkolikáté vzpomenout, co se stalo ten večer, když nás právě na tom přechodu srazilo auto.

Mne a mou tehdy patnáctiletou holku.

To už je tak dlouho, co se to stalo. Z holky je přes kočku a tajnou vzpomínkou v noci pod dekou (že, Davide!) dneska už milfka.

Přežili jsme a já lovím v paměti věty spolužáků - proletěl ses zdarma a ona se nažrala asfaltu.

Děti jsou kruté.
Upřímné.
A kruté.

Tehdy jsem zahlédl svou starou známou.

Dnes ji vidím znovu.
Stále stojí u přechodu, v ruce srp a kouká na mě.
Smutně se usmívá a mlčí.
Nikdy nepromluvila a nikdy mluvit nemusela.
Oba jsme věděli, kdo je a co mi chce.

Ale také oba víme, že to není naše první ani poslední setkání, naše první tango či poslední ploužák večera.

A že to skončí opět stejně, že jí řeknu - Dnes ještě ne, snad brzy.
A plácnu ji po zadku.
A zase půjdu dál, i přesto, že v její náručí by už nic nebolelo.

Zmizel by svět.
Zmizel bych já i ona.
Jen nic a navždy.

"Táto, kdo to je?"

Podívám se na dceru. Pak směrem, kde moje stará známá stojí. A v dálce za ní dočasná sousedka, než se zase přestěhujeme do civilizace.

"Paní Kropáčkova se psem Jonatánem, Beruško."

Dcera mne sleduje a zlehka naklání hlavinku.

Vidím jí v očích zmatek a touhu po poznání. Tuším, že je jí ukradená Kropáčková, stejně starý a senilní pes, který určitě taky nadává, když dcera tancuje po pokoji na imaginárním plese, kde v náručí třímá potkana a má ho za prince.

Ne, ona vidí mou známou.
Je hodně vnímavá a často mne udivuje, co vidí.

Když neodpovídám, hlas dcery se mě ptá, zda nastala ta chvíle a já se s nimi rozloučím.

Ale není to jen hlas dcery. Je to hlas manželky, matky i sestry.
Jsou to i gesta bratra, syna, otce ...

A známá se ke mně otáčí bokem.
Ne, ona ví, že dnes ještě ne.

Že ji zase jen plácnu po zadku a řeknu jí -
Zlato, počkej na mě.
Dnes ještě nemůžu.