Příští generace

Je to 10 let...
10 let, co jsem byl přenesen do tohohle neutěšeného světa.
Světa, kde neplatí pravidla zákonů, ale zákony silnějšího.
Svět plný krve a příšer.
Již 10 let zde chráním slabé a přenáším moudra z mého světa.
Bojuji s monstry, která by normálním lidem nahnala hrůzu, tak jako kdysi mně...
Bojoval jsem tak dlouho, že už jsem neviděl monstrum, ale jen jeho slabiny.
Byl jsem nájemný žoldák a vydělával si tady docela slušně, nemůžu si stěžovat.
Chyběla mi však vůně domova, každodenních problémů a klidu.
Chyběli mi dny strávené u počítače a dívání se na anime.
Možná teď v jednom žiji...
Už mě nebavilo bojovat, ale někdo to dělat musí. Jinak přijdou lidé k úhoně.
Moje parta byla skvělá a navzájem jsme se podporovali a doplňovali.
Jednoho dne jsem však přišel do krčmy. Po celém dni cestování jsme měli vyschlá hrdla, tak jsme chtěli hrdla spláchnout levnou medovinou a kusem žvance.
Medovina byla skvěle vychlazená a chutnala po jablkách. Na žvanec nám donesli nádherně vonící pečená žebra.
A pak jsem si všiml. Stála tam ona. Nádherná mladá žena. Blondýnka s kaštanovýma očima, byla tím nejhezčím, co jsem kdy spatřil.
Dali jsme se ten večer do řeči a zjistil jsem, že je dcerou zdejšího hostinskýho.
Zjistil jsem, jaké květiny má ráda a že má stejný humor jako já.
Dnes je to už jen vzpomínka... vzpomínka na to, jak jsem poznal svou ženu a usadil se.
Dnes jsem již kovářem. Svůj meč jsem předal mladému ambicióznímu klukovi, který toužil po slávě.
Skončí stejně jako já. Začne toužit po klidu.
A takhle jsem, synku, poznal tvoji mámu...
Usmál jsem se a podal mu jeho první meč, co jsem právě ukoval.