What the hell?

Syn má problém si sám zavázat boty v druhé třídě základní školy.  Ne zcela, ale také ne zcela úspěšně.
V hlavě mi zní jediná věta, která prostě přijít musí, protože budu nahlas komentovat jeho nepříliš velkou snahu si boty zavázat sám a strká nožku směrem k matce.
Ta nakonec povolí  a botu zaváže. Vážný pohled na mne s výrazem - jestli cekneš, zapomeň na večeři! Sex! I na to, že až tě tady zase budou hledat Delfa Force kvůli Attovi, neprásknu tě.
Pak ale nasadí úsměv a dodá - Je ještě malej.

Bum.

Dichotomie v rámci konsensu paradoxně axiomaticky tvořící bias determinismu.

Do toho reaguje dcera, která slyší zcela jiná slova, ale protože zrovna zkoumala, jak podojit jednorožce o duhu, aby měl její vymyšlený přítel Axelotl co pít, je jedno, co jsem skutečně řekl. 
A taky je jedno, protože i když se zeptá:

Jak jako?

Odpověď stejně neuslyší. 
Ale mě to nedá a poskládám si další větičku v hlavě. Kterou stejně neřeknu nahlas:

Performativní výrok rodičky je demonstrací konsensuální axiomatizace dichotomie mého původního výroku, kde „Malý“ de facto není deskriptivní kategorií, nýbrž normativním rámcem determinujícím interpretaci konání.

A poznamenám něco, čemu rozumí a slyší všichni.

Buď si ty boty zavážeš sám, nebo nebude žádný počítač.

Od té doby si boty zavazuje sám a prozatím úspěšně.

Axiomaticky přijal dichotomii paternalistického rámce mého vlivu na jeho výchovu.