Slova prázdná

Když jeden do života vstoupí,
je jen samý faldík a holá kůže.
A přec nemluví,
i když časem to jinak být může;
kdo moc mluví - často jen hloupí.

  Ožívají úmluvy.

Když jeden ve věku prvního vzdoru
začíná okolí své hlasně zdravit
a přec neupřímně,
čas koncovky rozmrzele počal trávit.
Místo napomenutí, dostane podporu.

Zapřahujíc břímě.

Když jeden začíná tvořit svět svůj,
obsahujíc vše bílé, velké, vše nej!
A přec smutně.
Místo prosím,začne říkat "Mi DEJ!"
Pak jen mlčí, slušnosti pozdravuj.

Brojíc nutně.

Když jeden stane se sám pak rodičem,
snaží se své dítě veřejně vychovat.
A přec selže,
protože sám neumí si slov dochovat,
kterých nyní stává se sám chráničem.

Kladouc přítěže.

Až jednou, přijde po obědě prozření,
že není pouhým společenským dogmatem.
A přec pozdě.
Říci nejen v duši všeobecným dramatem:
Prosím. A děkuji. Není to přec umění.

Slušnost brzdě.

Často stane se, že nejeden sám nazná,
že toto není přeci to, co tíží nás.
A přec dopaden,
společností potlačen sestavou grimas,
raději mlčí. Sám svou slabost pozná.

Cti své zbaven.

Já prosím o shovívavost při čtení
a děkuji za Vámi strávený zde čas.
A přec potěšen,
zvu Vás, i kdyby v tom dlel sám ďas,
přinesu Vám útvaru básně - pomyšlení.

Nutkání utěšen.

Listopad 2021, Ostrava
Korektura – Macík