TaiPei – Seiko (poslední rozloučení)

Seiko se slzami v očích seděla na zemi u postele spícího prošedivělého muže, svého ochránce a mentora Henriho. Henri dýchal mělce a před chvíli konečně usnul. Opatrně ho hladila po ruce a otírala pot z tváře. Když sebou zaškubal bolestí, tiše ho konejšila. Když se rozkašlal a nepatrně se nadzvedl, lehce ho přitiskla zpět k polštáři.
Aby se uklidnil, začala mu zpívat. Tušila, že to nepomůže, ale chtěl ji udělat radost a snažil se zadržet kašel. Znovu jej začala hladit po tváři a ukazováčkem mu přejela po rtech.
„Spi, prosím. Elf dorazí za chvíli, bude ti lépe, hlupáčku.“
Henri se pousmál a prst mladé ženy ztěžka políbil.
„Myško…“ rozkašlal se více. „Elf mi… už ne… nepomůže.“
Dívka si v rychlosti otřela slzy a její tvář se zkřivila bolestí. Po chvíli si musela obě oči protírat častěji.
„Hlupáčku, ja nechci, nemůžeš mi umřít! Potřebuju tě!“
Henri se znovu pokusil pousmát a pootočil hlavu k Seiko. Snažil se něco říct, ale oběma bylo jasné, že moc času nemá. Pohladil ji a ona si přidržela jeho dlaň na tváři.
Každá vteřina, kterou spolu zažívali byla tak krátká a zároveň tak dlouhá a oba doufali, že není tou poslední.

Když do domu vcházel elf, který měl Henrimu pomoci, celý dům zalilo světlo. Posledním hostem byl Světlý elf, Loo. Po schodech do patra pokoje bral schody po několika, aby neztratil ani vteřinu. Dvěre od pokoje otevřel velmi rychle, ale bez zbytečného hluku. Položil Seiko ruku na rameno a smutně se na ni usmál. Pochopila a udělala mu místo.
V rychlosti si umírajícího prohlédl a pak přiložil svou dlaň na hruď, která bojovala o každý další nádech. Světlo kolem elfa zlehka zakolísalo začala zlehka proudit do Henriho.
V místnosti, kde kromě elfa přišla i temná elfka a postarší muž s malou dívkou, panovalo ticho. Ve tváři elfa bylo vidět soustředění a když zakolísal při své snaze udržet Henriho naživu, málem upadl. Podepřela ho temná, která položila svou dlaň na elfovu.
Po chvíli elf pevným a smutným hlasem vynesl verdikt.
„Henri, příteli, tvá cesta je u konce. Tvé velké srdce se loučí. Mistře Mirshu, maličká Heru, je na čase říci svá poslední slova.“
Seiko zbledla a začala nahlas plakat.

Postarší muž jménem Mirshu se naklonil nad postel, ve které Henri ležel.
„Henri, budeš mi chybět. Nenechám tvůj sen vychladnout. Klidnou cestu a snad tě v poslední chvíli doprovodí sběrač .“
Dívenka Heru se procpala přeš elfa k Henrimu. Dala mu polibek na tvář a i ona se rozloučila.
„Klid tvé duši, nezapomenu na tebe, Henri.“
„Děkuji za vše, mí… trpasličí přátelé.“

Dvojice trpaslíků odešla z pokoje. Nechtěli rušit poslední chvíle, které patřili Seiko. Elf s elfkou se pomalu zvedli a současně pohlédli na plačící Seiko. Měli v úmyslu odejít, ale ona je zastavila.

„Světlý, Temná… vím, že po Vás nic žádat nemůžu, ale stejně Vás poprosím. Nemůžu Henrimu odpovědět na spoustu jeho otázek a už není čas.
Elfe, prý si prorok. Ukaž mu můj život. Elfko, prosím, vem si pocity a až Henri uvidí vše, vezmi mi život.“

Elf se zlehka zamračil, ale když temná neznatelně přikývla a i Henry souhlasil, povzdechl si. Druhou ruku položil na srdce Seiko a místo bílého světla začalo světlo nabírat modravou barvu. Perla si sedla za Looa a položila svou dlaň i na druhou ruku elfa.

Najednou se Henri objevil v loděnici. Nic jej nebolelo a stál na vlastních nohách. Po elfce ani po Seiko nebyla ani stopa. V loděnici panoval ruch, ale více než o pracovní ruch bylo vidno, že loděnice patří k městu zmítané válkou. Loo se rozhlížel a pak ukázal na mladou ženu. Henri ji neznal, ale když se na ni zaměřil, okolní svět začal ztrácet na barvě.

„Loo, kdo je to?“
„Matka Seiko.“
„A to co nese v náruči je malá Seiko?“
„Ano, Henri, to je poslední věc, která ji zbyla poté, co ji o vše připravila válka.“

Henri se smutnou tváří sledoval zoufalství ženy, která chránila nemluvně ve své náruči a hledala způsob, jak přežít a dát i dceři možnost žít. Když ji obklopily jiné ženy, které byly spoře oděny, Henri pochopil, že se matka Seiko rozhodla pro to jediné, co ji nejspíš zbylo – přidat se k přístavním prostitutkám.
Věděl, že tyto společenství se starají o své děti a že i když šance, že ze Seiko vyroste silná žena, je malá, přeci jen byla větší, než kdyby byla sama. Hrůzy války v civilním obyvatelstvu.

Obraz se rozostřil a pak zmizel docela. Henri stál ve tmě a vedle něj stál Loo. Elf se soustředil a pak se začal objevovat další obraz. Šlo o velkou místnost, snad kajutu, podle nábytku. Byla rozdělena na několik menších míst, ale jen hadry.
Osvětlení nebylo nic moc, jen pár luceren. Muselo jít o loď, když to nebyly svíce.
Henri se nadechl, aby podle vůně určil, zda ucítí moře. Cítil jen zápach vznikající při všech tělesných potřebách, tlející slámu a smrad laciné pálenky typické pro přístavní bordely.
Na chvíli pocítil zlost, ale během okamžiku jej přešel. Tušil, že to je práce elfky, která si jeho pocity vzala.

„Loo, takže Seiko vyrůstala v bordelu?“
Elf jen prstem ukázal na jeden z kutlochů.
Henri znovu spatřil matku Seiko, která se z krásné ženy proměnila v nemocnou a špinavou stařenu. Z původní krásy a noblesy v obyčejnou prodejnou lůzu. Znovu jej píchlo u srdce, když spatřil tak čtyřletou holčičku, která o matku pečovala.
Čas se zrychloval a zpomaloval, podle denní doby. Elf určoval tempo dle děje na scéně. Henri pozoroval, jak se postupně ze starostlivé matky stával jen stín prosycený alkoholem a její snaha dostat sebe i dceru z tohoto prostředí upadala. Matka Seiko svůj boj s osudem prohrála. Seiko naopak bojovala více a více. Henri viděl, jak drhne podlahu, připravuje jídlo, stará se o zmlácené prostitutky, dokonce omývá mrtvé. Ve tváři nenašel ani stopu po veselí, ale také nespatřil bolest, či výčitky. Seiko i přes to všechno svou matku milovala.

Loo se zhluboka nadechl a podíval se na Henriho. V jeho pohledu byl smutek a to tak veliký, že Henri tušil, že se mu další obraz líbit nebude.

Scéna se opět změnila a dalším obrazem byla pouze kóje, kterou sdílela Seiko s matkou. V první chvíli viděl Henri, jak se matka Seiko prodává. Zpočátku se snažila vypadat dobře, také její návštěvníci vypadali docela movitě. Seiko posílali s drobnou mincí ven, ať donese láhev vína, nebo občas i něco k jídlu. Čím více však matka strádala, tím více bylo vidět na jejich návštěvnících, že jde o horší a horší sortu lidí.
Netrvalo dlouho a Seiko se musela schovávat za truhlou, v nichž měly věci. Nikdo ji nevyháněl, matce i návštěvníkovi bylo jedno, že je vidí sotva pětileté děvčátko.
Najednou se obraz zastavil. Henri se zhluboka nadechl, tušil, kam toto směřuje. Podíval se na Looa a ten s nesmírnou lítostí hleděl na Seiko. Pak ji pohladil po tváři. Henri to zkusil a pochopil, že jde jen o projekci, že nemůže zasahovat.
„Loo… nemůžeš něco udělat?“
„Není v mých silách do časového toku zasahovat, jen ho sledovat.“
„Tohle je… asi ten bod, kdy se to… změní? Loo jak špatné to bude?“
Elf neodpověděl a jen pokynul Henrimu, aby se díval.

Scéna se opět pomalu rozeběhla a do kutlochu vrazil opilý námořník. Od pohledu nebezpečný muž. Když si vzal, co mu nabízela matka a nebyl dostatečně spokojen, rozhlížel se po místnosti, co by si vzal jako kompenzaci. Tak našel Seiko, krčící se za truhlou.
Donutil ji opustit pomyslné bezpečí prostoru za truhlou a chvíli si ji prohlížel. Poté z ní strhal šaty a znovu si ji prohlížel.
Seiko v šoku jen stála a prosila matku, aby námořníka zastavila. Ale ta byla natolik opilá, že ji neslyšela.
Henri zaskřípal zuby a chvilkový pocit zlosti ihned zmizel. Elfka z něj čerpala emoce velmi zkušeně.
Naštěstí námořník odešel, hned poté, co se Seiko pomočila strachy.

Jenže děj pokračoval a námořník se vracel častěji a častěji. Pokaždé si odbyl svoje s matkou Seiko a poté se věnoval zkoumání jejího dívčího těla svými chlípnými prsty. Seiko už neprosila, ani se moc neošívala. Párkrát doslala takový pohlavek, nebo rovnou ránu pěstí, že se dostavilo milosrdné bezvědomí.

Jenže když se jednou dostavil zase námořník, už se matce nevěnoval vůbec, jen ji dal láhev kořalky a věnoval se malé Seiko. Té mohlo být podle obrazu tak… Henri nedokázal na pohublé dívence poznat, kolik je jí tak let. Loo mu odpověděl, aniž by se Henri zeptal. Osm let. Je jí osm, přitom veliká je tak na pět. Podvyživená, samá modřina. Ale stále v očích ten odhodlaný výraz, kdy bojuje za sebe i matku.
Občas pohasl, to když její tělo začal námořník zkoumat nejen dlaněmi, ale i prsty, jak ještě tělo dívenky využít.

Zlom nastal ve chvíli, kdy námořník přivedl dalšího muže, který neváhal a donutil Seiko posloužit mu ústy. Bránila se a tak přišla o dva zuby. Příště už se nebránila tak moc a po několika návštěvách, kdy do kutlochu chodilo najednou i pět námořníků, kteří využívali jak matky, tak dívky se nebránila vůbec.

Znovu se čas rozběhl rychleji a Henri se často odvracel od toho co viděl. Jenže i když se podíval jinam, zase viděl celou scénu. Loo se mračil a bylo na něm vidět, jak by toto celé raději ukončil. Ale slib je slib.

Seiko ve scénách zase zestárla, mohla mít tak 10 let, když s námořníkem přišel člověk od pohledu mnohem přijatelnější. Slušné šaty, vystupování také na vyšší úrovni a i pálenky bylo mnohem více. A opium. Matku rychle opili a zdrogovali, pak začali nutit pít Seiko, ale opium odmítla. Kdyby věděla, co přijde, Henri předpokládal, že by si zvolila i tento útěk od reality.
Slušněji oblečený muž Seiko položil na břicho a námořník ji přidržel.
Ten večer poprvé zažila něco, co ji zničilo život. Když skončil jeden, druhý si to taky zkusil. Pak odešli a hlasitě komandovali matku, ať se o Seiko postará, že má být připravena na další návštěvy.
Seiko málem vykrvácela, po tomto aktu násilí ztratila mít možnost potomky. Seiko málem zemřela a jen matčina hrůza při pohledu na její dceru ji donutila alespoň na chvíli opustit útěky z reality alkoholem. Námořníka a jeho hosty odháněla, starala se o dceru a dokonce to vypadalo, že se konečně z tohoto všeho dostanou. Matka začala chodit pomáhat s úklidem do nedaleké krčmy a ostatní prostitutky se zatím staraly o Seiko. Scéna zmizela a nová scéna byla v normálním pokojíku, kde byla již jen postel matky a dcery.

Henri si na chvíli oddechl. Maličká Seiko, chudinka, tolik toho špatného zažila… koutkem oka ale zahlédl tvář Looa. Po tváři mu stékala slza. Tohle nemůže být dobré.

Přesto se obrazy lepšili, Seiko začala zase chodit a z naprosto apatického obličeje se konečně objevil i v její tváři úsměv.
Pak se zase scéna zastavila. Henri slyšel jakoby z povzdálí hlas Looa.

„Perličko, prosím.“

Obraz nabral barev a Henri pochopil, že následující scéna byla i na Looa silná.

Scéna se dala do pohybu. Opět se objevil námořník a když matka odešla do práce, Seiko zažila opět ničení svého těla několika muži. Když se bránila, jeden z mužů ji zlomil ruku. Poté i druhou. Nebylo potřeba, ale líbilo se mu mučit dívku. Když ji matka našla, dělala vše proto, aby se toto neopakovalo. Dokonce i drábové v pokoji vyšetřovali. Ale Henri neměl pocit, že se něco zjistilo. Nechtěl se ptát, tak jen sledoval, jak opět Seiko bojuje o svůj mladý život.

A když se dala opět dohromady, zase ji navštívil námořník s kumpány. Tentokrát však matka společně s jiným můžem zasáhli.

Obraz potemněl poté, co násilník Seiko opakovaně udeřil do hlavy. Henri za to byl rád, protože násilníci ji prznili najednou a opět došlo na lámání kostí, žeber i čelisti.
Když se Seiko probrala, doplazila se k matce, která ležela na zemi a nereagovala na prosby Seiko, aby ji pomohla.
Položila si hlavu na její rameno a usnula.
Probudil ji dráb, který našel ji i její matku o den později.

Když Seiko zjistila, že její matka je mrtvá, břich i krk rozpáraný a ona celou dobu ležela u mrtvého těla, začala být natolik nepříčetná, že až přivolaný lékař ji pomoci vdechnutých léků poslal do říše beze snů.

I přesto, že emoce tlumila Perla, Henri klečel a plakal. Nechtěl ani pomyslet na to, co by dělal, kdyby se emoce projevily naplno. Loo ho konejšil a když konečně Henri nabral sílu na to pokračovat, objevila se scéna ve městě.

Seiko se živila prostitucí, krádežemi. Děti mít nemohla a protože se naučila nevyčnívat, byla skvělá v krádežích. Navíc se na scéně objevil mladík, který podle chování zažil nejspíš taky mnoho špatného. Seiko ani mladík se nedotýkali, ale v černobílém světle byl on plný barev.

Společně kradli, běhali, skákali. Společně žili v malé místnosti a svět Seiko začal zase nabírat barvy. Když se stali členy dětského spolku zlodějíčků, objevil se slabý úsměv. Seiko byla tak šťastná, jak jen v dané situaci mohla být.
Zlodějíčkové stárli a když Seiko bylo něco k 16 letům, narazila na námořníka. Obraz začal čevenat a Henri viděl, že společně s mladíkem se vydali zabít námořníka.

Od počátku šlo o naivní akci a v prvních vteřinách mladík zemřel. Seiko utekla, ale život se ji zastavil. Už ani neplakala, neměla co. Nakonec ji zachránila jedna z členů zlodějíčků. Seznámila ji s jinou skupinou dětí válek. Nešlo o přímo o armádní výcvik a boj, ale dali ji základy boje s mečem, dýkou a lukem. Našla si další spolky, které ji učily jak bojovat, jak zabíjet. Nakonec se díky svému umění dostala ke společnosti, která za úplatu zabíjela civilisty, vojenské zvědy, renegáty a často i lovila jiné než lidské členy společnosti.

Svět už nebyl černobílý, jen šedivý. Často Henri ztrácel detaily na obrazech a postupně i obličeje zabitých byly jen rozmazané obrázky. Dokonce i když zabila námořníka a všechny, kteří ji v životě ublížili, obraz se nelepšil.

Až se obraz zastavil na vypsané odměně na Henriho hlavu. Obraz byl stále neostrý, nebarevný. Henri pohlédl na Looa. Ten se lehce pousmál a dodal: „Tady tě viděla poprvé.“

Znovu obrazy, dva spolupachatelé, přípravy, cesta, léčka, čekání. Cíl, zamířit… nevystřelila. Henri sleduje scénu, kdy chrání holčičku, kterou chytili při krádeži a pak za ni platí škody. Navíc si všimla, že ji podstrčí peníz a pošle ji pryč. Troška barvy v skoro černém obraze.
Seiko signalizuje, že akci odvolává.

Po tomto sleduje Henriho řadu dní. Dokonce je nucena zabíjet další najaté vrahy, aby Henriho chránila. Toho Henri nevěděl a do očí mu to nahnalo slzy.

Nakonec se Seiko rozhodne a vydá se za Henrim, nabídnout mu své služby.

Obraz se zastaví. Loo se usměje na Henriho.

„Henri, příteli, toto je stezka minulosti, kterou si neznal a kterou ti chtěla Seiko dát.“
„Děkuji, Loo. Děkuji i Perličce. Ten rok se Seiko stál za všechny její nálady, spory…“

Obraz zmizel, Henri se usmál na Seiko a naposledy vydechl. Políbila ho na rty.

„Děkuji, elfové. Pošlete mě za Henrim.“ Seiko zavřela oči a usmívala se. Konečně našla někoho, kdo ji nezradil, kdo ji měl rád takovou, jaká byla.

Perla se podívala na Looa, kolem kterého již nezářilo žádné světlo. Lehce na něj kývla a on se sesunul do křesla vedle postele. Potom přesunula Seiko na postel a složitým zaříkáváním z Seiko vytahovala její životní sílu. Když skončila a Seiko zemřela, předala energii elfovi.

„Jejich láska bude žít teď v tobě, mé světlo.“

Loo přikývl a při odchodu pohladil po tváři jak Seiko, tak Henriho.

„Rád jsem Vás doprovázel, přátelé. Buďte v míru.“ Dodal na rozloučenou při opouštění pokoje a zavřel za sebou dveře.