Han vs Dai

V zahradách paláce rodu Tai panoval klid. Sem tam zaštěbetel ptáček, ale jinak se ozývalo pouhé cinkání části zbroje elfího válečníka. Dlouhé, zcela bílé vlasy, sinalý obličej plný soustředění a pot stékající po tvářích, přes rty a kapající na zem. Elf držel v rukou meče, netradičně dva stejně velké meče. Nebylo zvykem bojovat se dvěma zbraněmi, natož se stejnými zbraněmi. Přesto při pohybech elfa bylo zřejmé, že jde o velmi zkušeného válečníka. Jeho pohyby s meči byly uchvacující, tolik elegance. Nešlo už jen o nácvik boje, toto byl doslova tanec. List, který plul vzduchem se dostal do dosahu mečů. Okamžitě jej v několika směrech protnuly postupně oba meče a poslední kousek ve tvaru runy Jo dopadl na špičku meče. Elf se lehce pousmál a lehce špičkou nohy zaťukal o zem. Pak se však narovnal a otočil proti zvuku potlesku. Plně přešel do bojového postavení a obnažil i další čepele na své zbroji.

Pod stromem seděl mohutný ork. Ork s plavými vlasy a nádhernou tváří. Jen barva kůže dávala vědět, že jde o orka. Jeho znamení, jeho symbol síly, nebyl pouze na hrudi. Když se postavil, elf si všiml, že tetování má i na článcích prstů nohy. Tento ork byl nesmírně silným. Sice se na elfa usmíval, ale elf nevěřil, že ork jej skutečně chválí.

"Buď pozdravena, Joan." Orkův hlas byl velmi příjemný, zpěvný a Joan nepociťovala ani na chvíli známku agrese. Přesto ihned odhalil, že elf není mužem.
"Nechť jsou tvé cesty vždy suché a rovné, mistře orku."

Ork se znovu usmál a hluboce se poklonil a představil.

"Jsem Dai, soudce Za, mou doménou je umění. Ale tví orčí přátelé by mne nejspíš nazvali Pan Dai."
Zvedl ruce a dal si je na temeno hlavy. Nakrčené a částečně držící vlasy vypadaly trochu jako uši, jako medvědí uši.

Joan! Ork v těle Joan se ozval. Opatrně, maličká!
Mistře Hane, kdo je to?

"Jsem soudce, Joan." Ork odtušil, že v elfce se odehrává vnitřní boj.
"Hane, příteli. Vzdej se těla Joan bez boje, moc sil ti nezbývá." Orčí soudce vypadal neústupně.

"Ne Dai." Když elf odpověděl, ošil se a pak dodal: "Tedy Han se nikdy nevzdá, pane Daii."

Orčí soudce se znovu pousmál a ze zad sňal sud plný medoviny.
Protáhl se a zaujal bojový postoj.

Mistře Hane, to bude bojovat beze zbraně? Elfka v sobě pocítila strach.
Joan, je jedno, jestli má zbraň. Porazil by mne i kdybych byl v plné síle.
Co budeme dělat, mistře Hane?
To co umíme nejlépe, Joan, bojovat.

* boj *

Jeden z mečů se válel u nohou Daie, druhým elfka protnula trup ork kousek pod klíční kostí. Přesto jako by ork nepociťoval bolest, držel elfku za zbroj vysoko ve vzduchu jednou rukou a druhou již cílil na elfku. Viděla, že je konec. Věděla, že tato rána ji zabije a ani již usínající Han to nezvrátí.

Soudce v rychlosti zamrkal očíma na Joan a zaregistroval, že její pohyby jsou již jen její.
"Hane Wu Tane, soudím tě za to, že jsi angal, soudím tě za posednutí Joan Mae a soudím tě za zradu protí našemu pánovi Zonovi."
Prudce se napřáhl a elfka v zoufalství polkla prosby o svůj a Hanův život. Prudce sevřela oční víčka a čekala. Ale úder nezaregistrovala a tak zmateně otevřela oči.
Celé její tělo ve směru úderu Daie světélkovala bariéra. Stejně jako tomu bylo již dříve to byl duševní štít Hana, který ji zachránil. Kouzlo tak mocné, že odvrátilo útok poloboha. Ale nic není zadarmo a Han již neměl dostatek sílu pro takové kouzlo. Kde vzal tu energii?

Hane?

Elfka klesla do kolen, neměla sílu ani zvednout ruku, když se k její tváři pomalu blížila dlaň orčího soudce. Ta však již neměla netrestala a jen jedním z prstů z horního rtu elfky, v místě těsně nad nosem, setřel zbývající zrnka zelenkavého prášku. Vetřel ho do rtů elfky a sklonil se nad jejím již bezvládným tělem.

"Hane, příteli. Je čas odejít."
Kolem elfky se rozechvěla silueta ohromného orčího strážce.
Dai sklonil hlavu a vypadalo to, že přízrak políbil na čelo.

"Vůlí ku slávě bohyně, příteli."

Rozplývající se obrys Hana se na Daie naposledy podíval a jako by prosil očima o něco, co pro něj bylo důležité.
Dai neznatelně přikývnul a naklonil se k elfce blíže. A políbil ji na čelo, nos i na rty. Tím se na jeho rty dostal zbytek prachu z duše orka Hana.
Oblak energie kolem elfky se rozplynul a její tělo se najednou zdálo tak jemné, tak slabé.
Dai ji opatrně ji zvedl a přenesl na lavičku pod stromem, kde ji uložil. Pod hlavu ji smotal její plášť a urovnal vlasy padající přes tvář.

"Buďiž v souladu s bohyní, Joan." Naznačil gestem úctu k bohyni Za a poodstoupil.
Než však odešel, naklonil se k Joan a zašeptal ji - "Děkuji, že jsi dala Hanovi šanci odčinit jeho zločin." Pak sňal ze svého svalnatého krku medailon, který mu kdysi daroval Han a připnul ho Joan kolem krku. Medailon sice byla pouhá kovová placka a jediné zdobení na něm byla runa Dai, ale medailon mu daroval právě Han a byla to jediná věc, kterou si Dai i po povznesení na soudce nechal. Byl to symbol zakázané a neopětované lásky Hana k Daiovi, která se naplnila až posledním okamžikem existence Hana.
Položil vedle lavice i sud medoviny a vytáhl zvláštní brk, který nenamáčel a přesto psal. Na lístek sepsal rychle baladu i s akordy pro strunové nástroje a papír složil. Na přední stranu napsal - Na zdraví Johanna, jehož odkaz umění vyrovnanosti zůstane neopmenut soudcem Dai.
Poté ještě v rychlosti připsal svou runu soudce a najednou byl pryč.

Když se Joan probrala, cítila se prázdná, jako by orčí soudce vyrval z těla právě její duši, ne duši Hana. Začala plakat a přes slzy neviděla ani oblohu a ani zem, na kterou ztěžka dopadla. Chvíli hledala sílu, aby se zvedla alespoň na kolena, ale věděla, že odchod Hana ji zlomil ve všech směrech. Nemohla dýchat a snažila se uklidnit, přesto tušila, že i dýchání je pro ní v současném fyzickém stavu problém. Nakoec se posadila a poposedávaním se snažila přiblížit k místu, kde na spíše tušila své meče. Ze vzteku plivala sliny, které ji tekly z koutku úst a cítila, že i hlen z nosu ji ztéká po tváři. Zuřila ještě více a nahlas sténala. Pak proklínala všechny a všechno, a pak se zase v zoufalství zhroutila na zem, plačící tak mocně, až se z toho zalykala. Ve vzteku se prudce znovu posadila, ale jak ji vztek posílil, tak ji zase zradil a Joan se zaklonila, co ji jen její tělo umožňovalo. Znovu křivila tvář a znovu vzlykala, znovu a znovu se přerývavě nadechovala a doufala, že je to naposledy.
Věděla, že není v parku sama a věděla, že ať je to kdokoliv, kdo přišel, uvidí ji v tomto stavu. Ale bylo jí to jedno, nemyslela na nic, než na Hana. Slyšela kroky přicházejícího, ale reakce Hana, který by se připravil na boj byly pryč. Proto jen odevzdaně složila nohy do pohodlnější pozice a pootočila se na bok. Dál plakala a když ji po tváři pohladil příchozí, zhluboka se nadechla. Tu vůni znala, takto voní druid, teda, takto voněli jen druidové.

An si k ní přisedl a opatrně ji zvedl do sedu. Položil si její hlavu na své rameno a opatrně ji objal. Když se znovu rozvzlykala, stisknul ji pevněji a snad nekonečně dlouho ji držel ve své náruči. Skoro usla, než se uklidnila natolik, aby zvedla hlavu.
Rozkašlala se a přijala vak s vodou, aby si pročistila ústa.
"Je pryč." Více ze sebe nedostala a i jen tato věta ji pálila na srdci více, než by snesla.
An ji jen znovu hladil po vlasech a tiše naslouchal jejímu dechu, který se více a více klidnil. Nakonec ji vzal do náruče a přesunul blíže k sudu. Nabral do korbelu obsah sudu a přivoněl - v očích se mu až zajiskřilo, když nasál vůni medoviny. Znovu se posadil a Joan si opřel o hruď. Předal ji korbel a ta také přivoněla. Vůně musela být úchvatná, protože na rtech Joan se na chvíli objevil úsměv. Pak se napila, nejprve jen trochu a poté více a více a neskončila, dokud nebyl korbel prázdný.
Seděli a oba sledovali bod v minulosti, v tichosti sdíleli bolest jeden druhého. Po chvíli prázdným korbelem ťukla Ana do ramene a ten se znovu postavil, aby ji nalil. A přidal i další korbel ze své torny, aby nepila sama.
Když se usadil, Joan již neseděla zády k němu, ale lehla si na jeho složené nohy a dívala se mu do očí.
"Je pryč." Ale již to neznělo, jako když se zastaví svět a elfka se již nevrátí mezi živé. Znělo to smutně, tak smutně, že kdyby An nezažil podobný osud, zlomilo by jej to. Ale také v tom bylo i smíření - medovina Daie byla v tomto překonávání bolesti doslova uměním.
An přikývl a napil se.
Joan zaregistrovala, že když se An napil, druhou rukou se dotýkal jílce svého meče. Ten byl opálený a část zdobení byla chyběla.
"Má žena, je pryč." An mezi loky potvrdil Joan to, co tušila. Od souboje s Elrikem byl An velmi tichý a uzavřený. Znala tajemství jeho meče a slyšela při souboji s Elrikem řev Anova meče. Poslední výkřik duše jeho ženy, která Elrika ranila natolik, že kdyby neutekl, byl by to poslední zvuk, který by Elrik slyšel.
Joan si uvědomila, že o tom vlastně An s nikým nemluvil a neprolil jedinou slzu.
Zahleděla se do jeho očí a viděla, že nemá k slzám daleko.
Znovu se napila, všechny obavy hodila za hlavu a když její rty opustila hrana korbelu, přitiskla své rty na ústa Ana. Musela se přitom hodně natáhnout a zapřít rukou, aby na něj dosáhla, ale podařilo se jí to. Sílu ji dodával žal a medovina.
An ji zpočátku chytil za rameno a vypadalo to, že ji odstrčí, ale nakonec ji spíše pomáhal a lehce se sklonil, aby to neměla tak těžké.
Když si znovu sedla, lehce se zavrtěla a když se Anovi podívala do očí, natáhla ruce s korbelem, aby jej doplnil.
On pohled opětoval a zvažoval, co udělá dál.
Joan však korbel otočila dnem vzhůru, aby mu naznačila, že je prázdný a že je třeba jej doplnit. Pozvedl jedno obočí a povzdechl si. Naplnil oba korbely znovu se usadil.
Elfka si zase sedla zády k němu a velmi pomalu upíjela.
"Jsou pryč." Zamumlala do medoviny.
V bolesti se však skrývala nevyřčená pravda, že polibek byl příslibem toho, co oběma chybělo. Budoucnost a někdo, koho můžou i přes bolest zase milovat.
An ji pohladil po tváři a políbil na čelo. Všimla si, že i An umí plakat. Sice to byla jediná slza, ale také jediná, kterou kdy u něj viděla. Pak ji dal pusu na čelo a v tichosti popíjeli.

Když zapadlo slunce a Joan jako Johann nekontrolovala kasárna, bylo to nezvyklé. Ale nenašel se nikdo, kdo by toto hodnotil negativně. Sice se sem tam objevil v parku někdo, kdo by je mohl i vyrušit, ale vždy velmi tišše odešel. Nikdo nechtěl riskovat vztek Johanna, nebo Anellena.

Přesto se nakonec zahradou nesly krůčky malé ženy, tváří dívenky, duší velmi moudré a zkušené ženy. Černý hábit, zdobený zlatým zdobením a fialovými okraji, tedy rodové barvy Tai a lehká obroučka na čele dávaly vědět, že parkem zlehka cupitá samotná Heru, královna této země.
Když spatřila, jak se oba elfové k sobě tulí a popíjejí, pousmála se. Původně šla zjistit, proč Joan není na svém postu a neprovádí kontrolu kasáren.
Ale cítila ve vzduchu, že se tady bojovalo a možná i zbytky síly Hana.
Když Heru spatřili, chtěli se postavit a vysvětlovat. Ale Heru je zarazila a naznačila, ať sedí.
Usmívala se a sledovala jejich tváře. Cítila jejich bolest a zároveň cítila ten okamžik, kdy pochopili, že patří k sobě. Pak lehce naklonila hlavu na stranu, jak to dělávala a i když se stále lehce usmívala, pohladila Joan po tváři.
"Je mi to oprvdu moc líto, že jsme přišli o Hana. Nechť sama bohyně velebí jména Han Wu Tan."
Elf se na ní zadíval zvědavným pohledem. Ani on nevěděl, jak se Han jmenoval. Ale nakonec nebylo to poprvé, co jej trpaslice překvapila svými znalostmi a tím, že o tom vůbec nemluvila.
Joan věděla, že ji má Heru ráda. Ale myslela si, že to byl Han, koho tak potřebovala a koho si cenila více. Její lítost a pohlazení bylo něco, čeho si opravdu moc cenila.
Přesto však v ní hlodala pochybnost, jestli bude schopna dostát svým závazkům bez Hana.
"Han mě vše naučil, paní. Budu schopná."

Svou větu však nedokončila. Heru ji položila prst na ústa a zavrtěla hlavinkou.
"Dnes ne, dnes si zase jen dívka, která truchlí."
Zašilhala na sud s medovinou a Joan se v napětí zasmála. Hned přestala a tvářila se, že se nic nestalo, ale to už se zase lehce zasmál An. Což bylo také snad poprvé, co projevil emoce veřejně.

Heru je přestala sledovat a otevřela baladu, kterou sepsal Dai. Chvíli četla, kývala hlavinkou na znamení souhlasu a usmívala se.
"Ten Dai je pořád stejný."
Pokynula rukou k elfům a Joan zaraženě sledovala, jak ji An podává korbel.
Trpasličí královna Aerunni Tai vessë Pei si bere korbel medoviny od posledního druida Ana. Celé ji to přišlo absudrní do chvíle, než si uvědomila, že její tělo hostilo angal Hana. I ona je absurdní.
Heru se napila a když dopila, lehce si odříhla. An se znovu uchechtnul.
Pak vytáhl menší, celokovový pohár a podal ho Heru. Ta mu vrátila korbel a kývla na Joan, aby ji dala svůj. Pak všechny naplnila a pozvedla pohár k přípitku.
"Na Aii, na Silweaniwe a na Hana. Ať Elrik žije věčně a trpí za své činy."
Když zmínila Aii, oba elfové se zastyděli, že pro svůj žal zapomněli na tu, která jim umožnila vyhrát souboj s Elrikem a obětovala se pro ně.

Když si připíjeli potřetí na čest a věčnou slávu svých přátel a rodiny, navrhla Heru, že pro dnešek by se mohli přesunout do její komnaty. Elfové chvíli váhali a hledali výmluvy, ale když viděli, že Heru mrzí, že by byla dnes sama, vzal An s námahou sud a vyrazili k hradu.

Nakonec se přidali i další, kteří po pozvání pili s Heru v jejich komnatách a všichni vzpomínali na své padlé přátelé. TT lačnila po každém slovu, všechny příběhy si psala a upravovala podle názoru toho kterého mluvčího až se postupně všichni propili k tak silné opilosti, že usnuli na sedačkách, polštářích a TT v posteli Heru. Ta sama usnula opřená o gauč, na němž spal An a Joan. Té bylo v této společnosti natolik příjemně, že si rozpustila své vlasy a všichni pochopili bez pochyb, že Joan je dívkou. Padlo pár vtipů na její účet, ale všem bylo jasné, že An ji nestráží jen pro dnešní večer.
Chvíli nad ránem, když nezbývalo mnoho času, než kohout zakokrhá a všichni tvrdě spali, do místnosti vešel Dai. Vzal sud a jemně s ním zatřepal. Byl prázdný. Usmál se, sud popadl a ve chvíli, kdy chtěl zmizet, se před ním objevila Joan.

Opile na něj ukázala prstem "Soudce Daii."

Ork se pousmál.

"Raději spěte, Joan."

Elfka rozlepila druhé oko a píchla prstem do hrudi soudce.

"Měla bych tě zabít! Takto mi vzít přítele!"

Upadla, ale za chvíli se zvedla. Znovu se na Daie podívala, tentokrát z blízka.

"Hele, tys mi vlastně ukradl políbení, které bylo platbou za mé tělo, které jsem Hanovi dala! Slíbil mi to!"

Chtěla se více vztekat, ale Dai ji políbil na tvář. Nečekala to a měla příliš těžké tělo, kvůli medoviny Daie, že se z toho posadila na zadek. Znovu na Daie ukázala prstem, ale mlčela. Po tvářích ji stékaly slzy, ale v jejím pohledu bylo více porozumění, než vzteku. Pak si zase lehla tam, kde zrovna byla a usla.
Dai se otočil za zvukem, který vydalo zasunutí meče zpět do pochvy. Za Daiem stál An a mračil se. Dai věděl, že není vítán a měl by odejít. Přál si poznat slavný zpívající meč a z jejich souboje sepsat další z mnoha písní či legend. Pak ale zjistil, že Ana za nohavici drží malá ručka Heru. Nedívala se na ně, ale její gesto bylo jasné. Pak ještě zamumlala, že se má Dai ukázat oficiálně, ne se takto vkrádat do jejích komnat.
An ustoupil a uložil Joan na gauč.

Dai znovu uchopil sud a zmizel.