TaiPei - Tsering

Další fragment, tentokrát o Tseringovi.

Když se dveře hostince tiše otevíraly, nikdo si pořádně ani nevšiml pronikavého pohledu muže pod pláštěm. V tuto roční dobu řádilo počasí jako démon z pekla právě vytržený a bylo proto běžné, že každý se chtěl alespoň pod cípem pláště skrýt před ledovým mrazem. Navíc bylo zřetelné, že muž je ve zbroji, což jen umocňovalo potřebu halit studený kov do pláště, kvůli omrzlinám. Za robustním mužem se do tepla hostince protlačili dva jeho společníci. Muž, viditelně mladší než první a žena, která na rozdíl od mužů měla plášť rozhalený a její rudá tvář nahlížela do prostor hostince. Když těch pár zákazníků hostince spatřilo ženu, na chvíli se jejich oči zaměřili na její tvář. Když jim došlo, že jde o trpaslíci, zase ponořili oči do svých korbelů a ti dva, kteří právě jedli pokračovali v tichém hovoru.

Mladší muž a žena v rychlosti zkontrolovali místnost a pak na sebe kývli. Postarší muž, v čele skupiny sňal kápi z hlavy a zatřepal divoce hlavou. Byl to podle barvy vlasů a vousů postarší muž, protože vlasy i vousy měly barvu stříbra. Když stejný pohyb udělal mladší z mužů, jeho vlasy zářily odleskem bary plamenů. Jeho pečlivě zastřižený vous a absence jakýchkoliv ozdob naznačovaly, že bude vojákem, či snad žoldnéřem. Jejich společnice měla tmavší vlasy a jen ten nejodvážnější, či hodně opilý muž by zkoušel hádat její věk. Celkově všichni tři se tvářili nepřístupně, snad až přísně. Nakonec postarší muž přikývl na jeden ze stolů a všichni tři se posadili. Tedy poté, co své ohromné tlumoky odložili stranou s zjevným cinkáním a přikryli je svými plášti. Byli to vojáci, dle uniformy členové trpasličí armády Ar Dulgar, tedy Zlaté armády.

Když se ohřáli natolik, aby jim bylo příjemně, zvedl se mladý muž a šel k masivně vypadajícímu pultu. Nad ním byly zavěšeny sklenice a láhve kořalky. Jen u pultu nestál nikdo. Vlastně je ani nikdo nepřivítal, neusadil, nic jim nenabídl. Tohle nebylo obvyklé, běžně se mohli hostinští a jejich rodiny přetrhnout, aby měli hosté možnost řádně utrácet. Ale tady to bylo jiné. Nejspíš proto se mladík nakonec natáhl pro 3 korbele a naplnil je vodou. Rozdal vodu ostatním a posadil se. S tázavým pohledem si prohlížel ostatní hosty a udivila ho směsice ras, která tady přebývala. Lidé, orkové, elfové. Jen ne trpaslíci. A přesto je nikdo neoslovil, aby odešli, že tahle nálevna není pro krtky. Že přinesou mor a bídu, že raději ať chcípne kůň, než aby na nich ulpěl pohled trpaslíků. Ne, tohle byli tvorové zvyklí vídat, či možná jednat s trpaslíky.

Tiché hovory a mlčky popíjející orky vyrušilo hlasité odsunutí židle. To se zvedl jeden z elfů, majestátní výšky, ale na rozdíl od ostatních elfů nenosil šperky, neměl korzet a ani ho nezdobily naleštěné meče, dýky či luk. Elf se pohledy omlouval všem, kteří na něj pohlédli. Nikdo nedal najevo ani zmínkou, že by jim to opravdu vadilo, jen to bylo narušení idyly.

Elf se s lehkými obtížemi - byl opravdu velmi vysoký a musel se hrbit, aby se nepraštil do hlavy. Ale naštěstí jen než se dostal mimo interní terasu, na které předtím seděl. Pak už se s přehrávanou obavou o svá záda protáhl.

Pohlédl na trpaslíky a šel k pultu. Vzal pět sklenic a láhev kořalky, která už na pohled byla ostrá jako břitva - jen její barva působila jedovatě. A to, jak líně se převalovala v láhvi při pohybu, dávalo každému pozorovateli na vědomí jasně to, že opít se tímto alkoholem bude velmi jednoduché. O to složitější bude ráno po dopití láhve.

Elf před každého z trpaslíků položil sklenici a pořádně jim nalil. Nakonec si s obtížemi sedl vedle nich a k prázdnému místu postavil poslední sklenici.

Starší trpaslík se podíval na elfa a chvíli čekal. Nakonec však vzal sklenici a zvedl ji k přípitku. Ale elf jen naznačil rukou, ať chvíli počká.

Trpaslík sklenici položil a zvědavě se díval na elfa.

Tohle byl velmi podivný elf. Nevypadal moc jako elf a přitom nevěděl, k čemu jinému ho přirovnat. Navíc ta jeho zemitá vůně! Jako i ta by doplňovala dojem, že jeho šaty jsou opravdovým listím a větvemi, jako které vypadaly. Bez insignií, bez zbroje - jen u boku meč, tmavý, tak jako mokrý zbytek uhlíku, který vyhasl před dlouhou dobou. Žádná čelenka, či koruna. Tmavé, snad až zelené vlasy, které nejevily známky přemíry péče, jak tomu bývá u elfů.

Nakonec to byl meč, který přitahoval pohledy trpaslíků nejvíce. Podivný tmavý meč, který však při pozorném sledování nebyl jen kusem kovu. Snad v něm byla magie silná jako sama země, snad to byl i démon. Trpaslice si mimoděk z výstřihu šatů a zbroje vylovila medailonek Aryn, trpasličí královny králů. Letmo ho políbila a rukou udělala gesto malého kruhu. Mladý trpaslík také hledal něco, podle čeho elfa identifikovat. Lovil v paměti cokoliv, co mu vždy na poslední chvíli uniklo. Ale již tomu byl na stopě, už už aby to vyslovil nahlas.

"An."

Mladý trpaslík se s radostí ve tváři podíval na elfa a rychle dodal: "Trojhlasný! Vy jste TEN druid!"

Elf, tedy již prozrazený druid se letmo uklonil. Pak ukázal na starého trpaslíka a pomalým hlasem ho oslovil.

 "Mistr Tsering."

 Starší trpaslík letmo přikývl a přijal nabízenou ruku k pozdravu.

 "Jorr a Ygren"

 Druid ukázal na mladšího trpaslíka, pak na trpaslici a pak prstem přeskakoval z jednoho na druhého. Trpaslíci o druidech sice slyšeli, ale nikdy neviděli živého druida. Na to byli všichni moc mladí. Nakonec s povzdechem nabídla ruku trpaslice druidovi.

 "Ygren, to je ženské jméno."

 Druid se usmál ruku přijal a dodal: "An. Nemohl jsem se rozhodnout, když Jorr je tak nesvůj."

 Mladý trpaslík se ošil a nakonec i on se zapojil do debaty.

 "Vidět druida se jednomu jen tak nepoštěstí!"

 Tsering se pousmál a konečně i on konečně něco řekl: "Mistr Johann přijde brzy?"

 An se podíval s úsměvem na Tseringa a přikývl.

 "Johann je vytížen, ale na vás si čas udělá, mistře Tseringu."

 Konečně pozvedli číše a napili se. I na trpaslíky byla kořalka silná. Ale nechtěli jakkoliv urazit Ana, proto ji pochvalovali. An se napil, pak se zamračil a zakroutil hlavou.

 "Jasně jsem Heru říkal, aby ten čistič dávala jinam!"

 V trpaslících to hrklo, ale když se An pousmál s rošťáckým pohledem z jednoho na druhého, došlo jim, že jde o vtip.

Možná, snad.

Tsering si z lehkého pobavení znovu zavdal ze sklenice a pomalu začal věřit, že snad opravdu půjde o čistidlo. Ale nedal na sobě znát nic, co by mohlo odhalit jeho pravé pocity.

 V tom se dveře nálevny rozrazily a obrovský ork, který neměl daleko k tomu, aby mu ty dvojdílné dveře byly malé, pohledem projel celou místnost. Když byl spokojen, vešel a poodešel dál od dveří.

 Za ním vešel elf, který působil křehce, proti orkovi. Ale každý jeden pohyb dával vědět všem, že tři takoví orkové by byli snazším soupeřem, než elf. Dokonalá ladnost, jasné a sebevědomé pohyby, pronikavý pohled. Elf snad ještě ani neměl možnost prohlédnout si místnost a už šel směrem k Tseringovi. Který zrovna zápasil s kořalkou.

 "Johann, An, Tsering, Jorr a Ygren."

 Johann nenechal nikoho na pochybách, že je vše pevně v jeho rukách. Jak jmenoval postavy u stolu, lehce ukazoval prstem. Ale chyběla v tom arogance běžná u elfů. Šlo o spíše styl armádního velitele.

A tím Johann byl.

Možná proto, i když k němu neměli trpaslíci vazby se okamžitě zvedli od stolu a div nesalutovali. Pak se Johann podíval na láhev a zvědavě se pousmál na Ana.

 "Zase rozléváš čistidlo? Heru tě zabije."

 An úsměv opětoval a lehce přikývl.

Podruhé v krátké době trpaslíci hledali slov a doufali, že jde stále o humor.

Ale Johann nezaváhal.

"Syzlo. vezmi ochránce naší královny do kasárna, přiděl jim oddělené kóje. Od teď tady budou vždy tři ochránci naší paní."

 Tsering zvedl ruku v nesouhlasu a když se na něj Johann podíval z neskrývaným překvapením, trpaslík pochopil, že Johann není zvyklý na nesouhlas.

"Můj pane-"

 Johann se zamračil a lehce uhl hlavou, ale přesto se stále díval na Tseringa.

 "Johann".

 Tsering se lehce uklonil a tím předal svou omluvu.

 "Pane Johanne -"

 "Johann."

 Bylo to jako prásknutí biče. Ne intenzitou, ale tónem. Tohle nebyl tvor, který mluvil nadarmo.

Elf se nemračil, ale všichni věděli, že tohle je poslední jeho slovo na toto téma.

 "Má vina, Johanne. Stačí nám postele mezi mužstvem."

 Johann se pousmál, ale pak zakýval hlavou na znamení na nesouhlasu.

 "Mistře Tseringu. Nemohu vám vyhovět - jste důstojníky u Ar Ardez Dulgar a nejste členy mne svěřené armády. Budete mít vlastní pokoje, stejně tak zbrojnici. Ale pokud trváte na úzkém styku, nabízím možnost využít lázně, jídelnu i jízdárnu."

 A bylo to. Tohle vlastně nebyla ani nabídka, tohle bylo konstatování.

Tsering, zvyklý na striktní vojenský život neodporoval. Dostal více, než si jeho hodnost zasluhovala, na druhou stranu byli tři s úkolem chránit královnu Arerun, ale byli také obklopeni stovkami bojovníků její armády.

Proto přikývl, ale měl v úmyslu projít to později s královnou.

 Syzla, ohromný ork se pousmál až nepřirozeně plynule a ladně přešel ke stolu. Hned nabídl ruku trpaslíkům a s radostí v očích jim potřásl rukama.

 "Vítejte, přátelé!"

 Slyšet toto od orka bylo pro trpaslíky dalším překvapením. Ale netečná reakce Ana a Joahnna jim dávaly znát, že takto se zde prostě orkové chovají.

 "Jsem Syzla, ale klidně mi říkejte Malej drak."

 Jorr se uchechtl a Ygren se ze zájmem podívala na orka.

Bylo to hlavně proto, že Malej drak byl velmi často eufemismus pro malý penis. A u orků tohle byla jedna z největších urážek.

Syzla se pousmál a zvedl ruce na znamení obrany. Trpaslíci čekali, že se začne vymlouvat, přesvědčovat je, ale Syzla jen se smíchem ve tváři jim řekl: "No zkrátili mi ho při boji. Ale-"

 Okamžitě zmlknul, když zaregistroval pohled Johanna. Ten se lehce mračil, ale nakonec do ticha dodal: "Ale přesto bys byl větší, než kdokoliv tady. Vezmi si Jorra a Ygren a odneste tlumoky. Tsering příjde za chvíli."

 Ork se usmál o to více, i když trpaslíci čekali, že se bude Johanna bát. Ale on se usmíval tak, že nechybělo mnoho k tomu, aby se smál nahlas. Ale pak vzal tlumoky trpaslíku, kteří na chvíli chtěli své batožinu odnést sami, ale když viděli ohromnou ruku orka, raději si nechali zavazadla vzít. Jenže pak Syzla chytil Ygren za opasek a i přes její překvapení si ji hodil přes rameno. Jorr se v první chvíli chtěl smát, ale když viděl blížící se ruku, prudce ustoupil.

 "Půjdu po svých! Půjdu po svých!"

 Syzla se znovu usmál a tentokrát ukázal i zuby. Tedy to, co z nich zbylo. Jorr si uvědomil, že Syzla musel v boji zažít peklo. Když i zuby a vlastně celá tvář, šíje... celé tělo bylo zjizvené, spálené, přesto potetované a funkční.

Ygren se chvíli vzpírala, ale nakonec se nechala nést. I ona zkoumala záda orka a na chvíli prstem zkoušela hloubku jeho zranění. S vážnou tváři pak zvažovala, jak mohl jediný takový tvor tolik vydržet a nezešílet.

Jenže Syzla vypadal, že je plně zdráv a nic ho nebolí.

Nakonec odešli, a to i přesto, že se Ygren začala ptát na původ jeho přezdívky.

Což přivedlo okamžitě Syzlu k rozhodnutí a postavil ji na zem - pohledem ji zhodnotil a jen s hranou únavou ji řekl - na to si ještě moc malá holčička.

Reakce byla okamžitá, ale všichni věděli, že Ygren své rozčílení hrála. Takže když jej tloukla pěstmi, bylo to jako to dělají malé dívky a síly v tom bylo asi tolik, jako víra Tseringa v to, že An jim nenalil čistidlo.

Žádná.

 - část s běžným provozem v hostinci, dopíšu později -

 Tsering, již navyklý provozu hostince, zvažoval se zeptat Ana na jídlo. Měl hlad a cítil, že v kuchyni se vaří. A nechtěl opouštět prostředí, dokud jej Johann nepropustí.

Ale ono to vypadalo tak, že bude muset s Johannem strávit zbytek dne. Sice se stále ptal a urovnávali si priority, ale měl pocit, že je tady hlavně proto, že na něco čeká.

 "Ane, dá se tady něco sníst?"

 An sebou prudce trhnul. A rychle naznačil, ať je zticha. Johann na to zjevně nereagoval. Pak se ale s hrůzou v očích podíval na Ana.

 "Ryba?"

 An s částečně hraným strachem přikývl.

Ryba Tseringovi nezněla vůbec špatně. Ale tak nějak už tušil, že druid i elf si z něj můžou zase dělat legraci.

Odhodlal se a šel k pultu. Čekal, ale po chvíli zacinkal na zvonek.

Vyšla žena, snad možná ještě dívka, tvář od mouky, vlasy stažené do culíku bokem a v kuchařské zástěře. Jenže pod ní měla šaty vhodné spíše na cvičiště, než do kuchyně.

Fialová tunika, volné kalhoty černé barvy, bosá a s milým úsměvem na rtech.

 "Vítám! Dáte si něco k jídlu?"

 Tsering už už chtěl kývnout, ale pak si vzpomněl na pohledy Ana.

 "Dívenko, dal bych si něco k jídlu, co máš?"

 "Rybu."

 Lokálem to zašumělo, ale velmi rychle vše utichlo. Jen Johann se uchechtl. Dívka po něm sekla pohledem, ale hned se zase zadívala na Tseringa.

 "Dáte si rybu?"

 Tsering tušil, že by odpověď měla být - ne děkuji. Ale čím déle se díval do tváře dívky, tím více váhal s odpovědí. Nebyla krásná, byla dokonalá. Drobné rtíky, úsměv, který skryje vše špatné na světě, mouka na tváři ji dodávala pocit roztomilosti.

Zkrátka si místo odpovědi představoval, že by tuto dívku, kdyby to nebyla lidská dívka, rád vídal ve svém domě, když mu končil turnus.

Nakonec si uvědomil, jak to celé působí.

 "Eh, dám si rybu."

 Dívka se usmála, zavýskala a ve vzduchu se zatočila. Stejně tak se zatočila Tseringovi hlava, když viděl, jak moc se mu dívka líbí.

A její energické zatočení ho i lehce vzrušilo. Toto byla dívka, která věděla, jak chutná život a jak krásný umí být.

Raději se odebral ke stolu, kde na něj se zájmem koukal druid a lehce se mračil Johann.

 "Tak co, je Herunka pěkná?"

 Tsering se snažil ovládat, ale věděl, že trochu zrudl. Nakonec se přiznal.

 "Pánové, nebýt to lidská dívka, už bych ji měl doma a měl s ní alespoň 5 dětí!"

 An se zasmál, ale Johannovi se tato odpověď nelíbila. Tsering zvedl před sebe ruce, na znamení smíru.

 "Pokud je v mém zájmu nechat ji vám, Johanne -"

 "Ne, jen to zkus."

 Tsering na vteřinu cítil, že toto byla otevřená výzva. Ale velmi rychle skrytá za úsměv. Ale v tom úsměvu bylo cítit, že to není legrace.

 "Třeba to zkusím, i na lidskou dívku by stála alespoň za cokoliv, jen smět ochutnat její rty."

 Johann se začal plně ovládat a mlčel.

Za to An se usmíval čím dál více.

 "Mistře Tseringu, ona to ale není lidská dívka."

 Tsering se usmál, mile, ale tak trochu jako predátor, který právě spatřil kořist.

 "Ane, pokud není člověk, není ani elfka, ani skřet. Orčice také nebude, takže jde o nějakou mazlivou kočičku z Khorthrein?"

 An se zasmál nahlas a i Johann vypadal pobaveně. Tsering zvažoval další možnosti a popř. otázky, ale to už se otevřely dveře do kuchyně a dívka nesla talíř, který přikryla pokličkou. Tak, jako to dělávají nóbl podniky.

Když před něj postavila talíř a slavnostně odkryla své dílo, Tsering čekal cokoliv, jen ne vařenou rybu.

Ale byla to ryba.

A docela i voněla.

 Neváhal vzal si příbor a kousek odřezal.

Dal si ho do úst a přitom sledoval dívku, jak se na něj usmívá a čeká pochvalu.

 Ta ryba.

 Ta chuť byla tak příšerná, že jen s velkým přemáháním ji nevyplivl. Když se zahleděl více, pochopil.

Puding, pálivý česnek, Aberoinské hrozny a snad to nebyl list Mozkomorky.

U bohů, ta malá čarodějnice snad smíchala všechno co v kuchyni měla!

Ale na druhou stranu, nadšeně očekávala pochvalu.

A z toho koukala schůzka. Pracně polknul sousto a s ohromnou námahou se usmál.

 "Je to strašně, ale strašně moc dobrý."

 Dívka se usmála a za odměnu mu chtěla dát pusu na tvář. Tsering však nezaváhal a v poslední chvilce uhnul. Dívka ho políbila na rty.

Ale moc si z toho nedělala, naopak. Sedla si mu na klín a lehce mu prstem točila vousy.

 "Si ale troufáte, pane. Co kdybych byla už zadaná?"

 "Pak bych pro takovou trpasličí princeznu obešel svět natisíckrát a přinesl ti to, co by i tebe donutilo mi dát šanci!"

 Dívka se zase usmívala a naznačila, že chce Tseringa políbit. Ale na poslední chvíli cukla ona a mezi jejich rty se objevil její prst.

 "A co kdyby stačilo obejít svět jen jednou a já vám dala možnost napravit jakoukoliv chybu v životě?"

 Tsering se usmál, tato hra se mu líbila. Nemohl sice nikam odejít, protože ho čekala práce, ale už to pomyšlení, že ho toto rozkošné stvoření znovu políbí byla k nesnesení. Navíc by ho políbila sama od sebe!

 "Cokoliv, má krásko."

 Dívka se zasmála, znovu lehce prohrábla vousy trpaslíka utekla do kuchyně.

Tsering rybu opatrně odsunul, jako by měla každou chvíli explodovat. An se usmál a nabídl Tseringovi kořalku.

 "Je libo čistič?"

 Tsering pochopil.

Každý tady si ho teď prohlížel a v duši se mu smál.

Ochutnal něco, co potřebovalo čistič.

Silný alkohol, přebíjející chuť spatlaného jídla. Nezaváhal a řádně si přihnul.

 "Pánové, řeknu vám, že tohle je to nejhorší, co jsem kdy jedl. Už se toho ani nedotknu! Snad kdyby ta dívka požadovala. Ale i tak, to bylo příšerné."

 An i Johann přikývli.

Zřejmě tu chuť znali. Pak zkusil Tsering změnit téma opět na tu dívku.

 "Ane, a ta Khorthrein dívenka, je teda svobodná?"

 "Mistře Tseringu, ona ale není Khorthrein."

 Tsering zvážněl. Jiná kasta či rod by být nemohla, takto daleko od území. Ale pak mu to došlo.

 "Rozumím, takže jiná kasta. Takže slouží u královny."

 Johann se pousmál a dodal: "Tak nějak."

 Tsering se rozhodl kout železo, dokud je žhavé.

 "Tak která kasta? Tolf? Vuur? Chlapi tak mi pomozte, mám ji donést kytku, knihu nebo rydlo?"

 An se nadechl, ale Johann ho zastavil. Neusmíval se a Tsering měl pocit, že za tou vážnou tváří se směje.

 "Pokud ji chceš dát něco podle její kasty, před hostincem roste kvítí. To ji přines."

 Tsering Johanna pečlivě sledoval a čekal, co z toho bude. Ale když i An s přívětivým úsměvem přikývl, Tsering vstal.

 "Jdu se vymočit. A kdybych se zdržel, omluvte mne, prosím."

 An přikývl, Johann také a Tsering znovu dostal ten špatný pocit. Sledovali jeho odchod, ani na okamžik z něj nespustili oči.

Ale pak už byl venku a začal trhat věty. Potmě je pořádně neviděl a píchaly, ale říkal si, že pokud to udělá radost jeho nové lásce, tak proč ne.

Když už měl natrhanou celou kytici, vešel znovu do podniku.

Usmíval se a šel ke stolu, kde jej pozorovali An i Johann.

 "Podívej, Johanne, on opravdu natrhal celou kytici!"

 Když se Tsering podíval na kytici, krve by se v něm nedořezal - nešlo o květiny, ale bodláčí.

O to horší, že konkrétně tato barva bodláčí byla ve znaku rodu Tai - trpasličí rod, který byl dlouho tajemný a neznámý.

Přesto měl své místo v Dvanácti filozofií, díle o trpasličí rase a jejich rozřazení.

 Ale co už, alespoň když už se mu u dívky zadaří, bude to mít do práce o to blíže - chránit královnu a bydlet na jejím dvoře.

Usadil se sbíral odvahu jít zazvonit. Najedou už byl jako malý kluk, který se nemůže dočkat Vánoc a dárků, ale přitom neví, zda vůbec něco dostane. Nakonec i po pošťouchnutí Anem a Johannem šel.

 Zacinkal a z kuchyně přitančila dívka.

Tsering se nadechl a rychle ze sebe vymáčkl:

 "Dívko Heru -"

 Ale Heru se neusmívala. Mračila se.

 "Tys mi orval zahradu!"

 Proměna byla okamžitá a jestli Tsering doufal v budoucí přízeň, najednou se cítil tak, že bude vděčný za přízeň v podobně ne-facky.

Trpaslice Heru se dál mračila a začala si poklepávat nožkou.

Pak si upravila pramen vlasů za ucho.

 "No mluv, orval si mi zahradu?"

 "Ano, dívko Heru."

 "Proč?"

 Pohlédl Heru do očí.

 "Chtěl jsem ti udělat radost."

 Ostrost pohledu Heru přeci jen trochu polevilo. Nakonec se usmála.

 "Dobře, ale sníš celou tu rybu."

 Tseringovi se udělalo nevolno. Ale nemohl odmítnout.

Odšoural se ke stolu a dal se do jídla, bojoval o každé sousto. Když byl v polovině, do podniku přišla elfka.

 První, co Tseringa zaujalo, bylo že svítila. Skrz její alabastrovou kůži prosvítalo modré světlo, dokonce mohl rozeznat i tvar run, i když je neuměl přečíst.

Zcela bílé vlasy, oči a přesto nádherná.

A rovnou zamířila ke stolu, kde již čekal An i Johann.

 "Buďte spokojení, přátelé," zaševelila.

 "Spokojenost i tobě, dcero bratra."

 Odvětil An zdvořile a připojil lehkou úklonu.

 "Vítej."

 Johann pozdravil jen zlehka, ale spíše než nezdvořilost byl důvodem spěch. Celou dobu čekal na Illuminiatis, aby s ní mohl probrat jak dále postupovat v otázkách bezpečnosti království. Illu ale zacílila svůj zrak na Tseringa.

 "Tseringu Kamazire, to je rybička Herunky!"

 Tsering úplně ztuhl. Ani jeho blízcí přátelé neznali jeho rodové jméno.

Natož nějaká elfí poběhlice, či možná spíše chodící lampička.

 "Tseringu, dej Illu rybičku, řeknu ti za to tajemství."

 Tsering nepochyboval, že se zbláznila. Kdo by chtěl něco takového jíst.

Rychle přesunul talíř směrem k ní.

 "Na, všechno je to tvoje!"

 Illuminiatis si židli nepřitáhla, to Johann ji přisunul, aniž by Illuminiatis jediným gestem cokoliv naznačila. Pak se pustila do jídla - odlomila jeden kousek ryby a v té nechutné omáčce ji dlouze namáčela, aby pořádně nasákla.

Pak kousek procítěně strčila do úst a rozplývala se nad tou úžasnou chutí.

 "Tseringu, dal si Illu rybičku. A já ti za to řeknu, kdo tu rybičku vařil."

 Tsering očekával, že se dozví jméno Heru, ale Illuminiatis mu odpověděla jinak, než čekal.

 "Tu rybičku připravila má tetička."

 Když se Tsering na chvíli zamračil, An se už smál nahlas. Ale pak se uklidnil a řekl Tseringovi: "Zeptej se ji, kdo je její tetička."

 Ale to už byla v místnosti i Heru, která šla k Illuminiatis a jak Illu jedla, Heru ji hladila ve vlasech. Tseringovi začalo vše docházet.

 "Dívko Heru, kdo jsi?"

 Heru nezvedla oči od pročesávání vlasů Illuminiatis a jen pološepotem řekla: "Jsem tetička Illuminiatis."

 An se pousmál a na nechápavý pohled Tseringovi odpověděl: "Je to vdova po mém bratrovi."

 Johann se na ostatní lehce zamračil.

 "Mistře Tseringu, ona je Arerun."

 Tsering chvíli sledoval Heru s otevřenou pusou a nevěděl co říct. Nakonec to ukončila Heru.

 "Jsem Heru, Herunka. Tady a teď. Zítra budu zase jen Arerun rrin Runedar Tai, Tseringu."

 Tsering vystřelil a chtěl se královně poklonit, jak mu praví tradice Ar Ardez Dulgar. Ale Johann ho zastavil.

 "Mistře Tseringu."

 Tsering se podíval na Heru. Tedy Arerun. A ta se usmívala.

Ne zle, ale mile. Nakonec k němu přišla a dala mu polibek na rty. Dlouhý, ale jemný.

 "Budete dobrým strážcem, mistře Tseringu. Snědl jste mou specialitu a jen pro mne."

 Tsering chvíli nevěděl, co říci. Pak jen s vážnou tváří odvětil:

 "Ano Heru, ano královno."

 Nakonec se ukázalo, že prakticky všichni v podniku byli důstojníci, nebo blízcí přátelé Arerun. A všichni tuto pletichu akceptovali.

Když Tsering nad ránem poslechl poslední prosbu Heru, aby už šli s Anem do Háje, protože ona chce uklidit a zavřít, pochopil další význam označení kořalky jako Čistidla.

Protože když se ráno probral, měl v hlavě čisto.

 Úplně.