Napořád

Den, kdy jsem ji ztratil, byl ten nejbolestivější v mém životě.
Byla pro mě vším… ale já pro ni ničím.
Každý den cítím lítost.

Lítost že jsem tehdy neudělal to či ono, ale je to jedno.

Škodu jsem již napáchal a nejde vzít zpět.
Ona mě nenávidí… a já ji stále miluju.

Vzpomínám si jak jsme si psali do tmy,

smáli se a věřili, že všechno, co jsme prožívali, je navždy.

Slova, která byla tak lehká, se stala těžkými, když jsme se začali od sebe vzdalovat.

Dnes jsem si uvědomil, že je to již sedm let.
A já na ní stále myslím.
Miloval jsem ji tolik, že bych za ni vzal kulku...
a ona si možná už ani nevzpomene, že jsem kdy existoval.

Utekli roky a já pořád slyším její smích,
vidím její úsměv ve snech,
a nedokáži na ni zapomenout.
Ještě stále jsem nezapomněl…

Když jsem jí ztratil, ztratil jsem i kus sebe.

Mé srdce je od té doby zlomené a krvácí.

I ten nejkrásnější západ slunce nenese krásu jakou nesl její úsměv.

Jediné, co těší mé srdce,
je vědomí, že je šťastná, ikdyž s někým jiným.
A přesto… zůstanu jejím strážcem.
Možná nenáviděným… možná jen stínem v temnotě…
ale budu ji chránit. Napořád.