Jene, jen né křeslo!

Raději vyhořet, než se stěhovat. Se říká.
Nesouhlasím, ale jen proto, že většina věcí prostě nehoří dost rychle a nějaký kazisvět by to mohl uhasit.

Renovujeme a proto jsme hledali náhradní bydlení. V lednu se nám na chatu nebo pod stan nechce. Tak jsme se pozvali do bytu, kde žila babička manželky. Ona stále žije, jen nemůže ve svém věku žít bez trvalé péče školených pracovníků. Takže se nevrátí.

Byt je třípokojový, ve třetím patře a my tahali minimálně tři a třicet krabic, asi, možná.
Každopádně toho mám už tři plné prd... prostě toho už mám až po krk.
Jenže byt je ve stavu, ve kterém ho babča opustila, když byla hospitalizována.

Takže jsou všude věci, které pro nás mladší nemají smysl. Proto se má žena ptá: "Můžeš mi říct, proč to tady je?!"
Shodila popáté ozdobný závěs, v chodbičce třetí a posunula asi stý kobereček tamtéž.

Mohu.
Nechci.
Ale musím.

Je prvkem, který tvoří běžný prostor babiččiným domovem.
Chápu, že pro tebe má jiný smysl, ale jí tvoří, tvořil, domov.

Ze stejného důvodu je všude plno sklenic, hrníčků, obrázků, fotek a koberečků, děček, háčkovaných lapačů prachu, časopisů s módou či zahradnictvím. A proto více než polovina světel nesvítí.
Není to tím, že babča špatně vidí, ale ona už nevnímá svět jako ty nebo já, jako my.
Nechce vidět prázdnou postel po manželovi, či cizí děti běhající po dvoře, když její jediný syn již nežije.
Chce napůl vidět minulost a ve zbytku jen snesitelnou přítomnost se vzpomínkami.

Já ji cítím.

Vidím křeslo pra-tchána, kde pokaždé mikrovýrazy nakrčil lehounce nos a přikrčil obočí, když mne viděl.
Vandrák, který oblbuje jeho vnučku.
Hadrák, který v životě ničeho (ještě) nedosáhl.
Byl tvrdý, ale spravedlivý - nikdy mi nebránil dokázat, co ve mě je. A když jsem dokázal, že stojím za šanci, dal mi najevo, že si ji zasloužím.
Nepoužil slova, gesta. Jen výraz a možnost sednout si do jeho zorného pole.
Jeho křeslo, jeho království, jeho domácnost.
Asi jako Sheldon se svým místem na gauči.

Dcera přes křeslo přehodila svou bundu.
A jasný obraz pra-tchána byl najednou rozmazaný.
Bundu jsem sundal, ale obraz zůstal narušen.

Po čase, během dne jsem si dovolil k křeslu přijít. A zezadu na něj položit paži. Čekal jsem pohled pra-tchána, takový ten s tím lehce nakrčeným nosem, vějířkem u očí a zlým pohledem.

Ale ani se neotočil, jen si povzdechl.

Jal jsem se tedy pozapojovat to nejpodstatnější, co v naší malé rodince máme.
Počítače.
A na tom se shodne jak žena, tak děti.

Najít správný zdroj pro ten který monitor, zapojit periferie, sesíťovat, přenastavit připojení k internetu... a pokaždé si udělat prostor. Přesunout skříňky, protože chybí stoly. Z ní přesunout květiny, ze skříňky věci. Na ty najít místo v jiné skříňce - takže projít celý byt.

A řešit ten příšerný pocit, že dělám něco, co bych neměl.

No neměl. Měl, ten byt se musí uklidit, dostat do obyvatelného stavu. Máme svolení i prosbu toho, kdo za ten byt zodpovídá.
Babča už často nepoznává ani naše tváře, léky bere podle nálady, často s rizikem obrovských obtíží - navíc po mrtvici je to všechno ještě horší. To je smutné, ale součást života.

Stejně jako narovnání stavu domácnosti.
Kde stále velmi silně cítím existenci aury původních domácích.

Žena se mě ptá, co mě sere.

Kromě toho
- že můj operační systém Autista 1.0 nesnáší změny?
- Že mě sere, těch 42 krabic věcí?
- co jsme do třetího patra nosili pěšky?
- protože výtah není?
- A za měsíc znova?
- Jen opačným směrem?
- A mezi stěhováními spoustu věcí z toho bytu roztřídit a vynosit?
- Nic se nevyhodí, protože... jsme na prajzké!
- Takže i kdyby tam byl zapomenutý esesáček, prostě se jím pohnojí.

Tvrdá oblast, tvrdí lidé.
Až tak, že mne zaráží, jak snadno se vyrovnají s tím, že končí etapa domova lidí milovaných.

Nejsou mou rodinou a přesto mě pálí oči, když sundávám fotografie z obrazu. Na kterém je mé ženě rok, společně se svým dnes již zesnulým otcem v náručí. Opatrně ji pokládám do alba, které jsem našel. Je to relikvie, je to artefakt.
Ale pravdou je, že už jsou to jen fresky.
Už nejsou živou připomínkou, jsou jen chladnou vzpomínkou.
Nejsou tím, co tvoří domov, jen fragmentem tohoto dříve domova.

Unavený si lehnu na postel, na novou matraci.
Byla to postel pratchána.
Moc se snažím nemyslet na to, že na tomto místě strávil pratchán poslední své chvíle.
A nejde mi to, protože já jsem tady cizím prvkem, narušitelem.

Přesto -
Právně správně.
Správně oprávněně.
Oprávněně v depresi.

Co mě sere?
Sere mě konec jedné etapy, ve které opět budu hrát hlavní roli.
Protože je jen otázkou času, kdy přijde otázka od ženy, tchýně či mých dětí -
"Co dál? Jak postupovat?"

In nomine finitudinis, quae per dolorem pulchra est.

Jsem příliš efektivní a stabilní, než abych stál bokem.
A má touha být jen pozorovatelem krásy je ta tam, když je třeba zajistit rodině možnost - být.
Žít.
Přežít v novém, byť starém prostředí.

Motá se mi hlava a potřebuji chvíli dýchat volně.
Ale kde, kde v tomto bytě, který je stále domovem. Jen lidé, kteří ho tvoří, tady již nejsou?
Tíživá vlna spojená s fyzickou únavou a mým autostavem tlačí na percepci existence samotné osoby.

Tak jako vždy.
Dýchej.
Pojmenuj strach.
Dej tvář zlosti.
Dýchej.

Tak, kde je problém? Poděkuj.

- Děkuji předkům za jejich vizi domova, ale naše je jiná.
- Rozdílná a neslučitelná s Vaší.

Křeslo jsem nakonec přikryl dekou.
Svou auru zcela ztratilo a já si do něj poprvé sedl.
A povečeřel se svou rodinou.