HpBD, bro!

Bylo nebylo, ale spíše nebylo než bylo, protože kdyby více bylo než nebylo, bylo by to smutné. Proto je to celé jen pohádka a ani jedna osoba není podle předlohy a už vůbec ne mojí rodiny (bez legrace, i jméno Honza je podle hloupého Honzy z pohádek, ne podle mého bratra. Ten sice jako dítě občas byl na zabití, ale jeho inteligence velmi převyšuje průměr, takže stále trvám na tom, že se občas choval jako vypočítavá svině, ale nebyl hloupý. No už jen při dělení sladkostí měl vždy více!)

Dnes ne za devatero horami, ale těsně před hranicemi devátého obvodu, v domě číslo devět a v devátém patře byla jedna docela normální rodina. Měla tátu, měla mámu, měla děti a měla také jeden kouzelný záznamník. Tento telefonní záznamník uměl kouzlit, i když podle táty byl spíše tak trochu debil a podle mámy byl tak trochu zvláštní. On totiž nejen že si zprávy uložil a dokázal je přehrát na požádání, ale i po vymazání se tu a tam objevila zpráva, která již měla být smazána. A tyto zprávy z minulosti občas přehrával, aniž by k tomu byl vyzván.
Takže když docela normální rodina v neděli zasedla ke stolu a jala se po řádné motlibě započít hostinu, ozvalo se ze záznamníku - Dobrý den, tady Banka. Dodnes jste nám neodpověděli na nabídku naší výhodné půjčky, ozvěte se prosím na číslo 0123 444.
Taková normální rodina se na chvíli zarazila, ale pak se všichni začali smát. Protože nebylo žádným tajemstvím, že nebyli hloupí a tak věděli, že půjčka je výhodná jen pro banku.
Nebo se jednou stalo, že když se docela normální rodina sešla před krbem a sledovali oheň záznamík si vzpoměl a odehrál zprávu, kdy opilý táta volal domů, že se zpozdí - Mi Miláš ku, do do piju a du. Kd když ne, přeh rajsito zno vu!
A zase bylo veselo, jen táta se smál méně a slíbil si, že ten záznamník rozmlátí. Ale nikdy na to nedošlo a docela normální rodina si zvykla, že prostě jejich záznamík je divný, ale spravedlivě divný.

Jedním z devíti dětí byl i Honza, kterému říkali hloupý Honza. Nebyl hloupý, jen uznával pouze život s nulovým součtem. To je něco jako hra s nulovým součtem, jen pro život. Takže Honza, když mu máma ráno řekla, ať jde do školy, tak šel, ale pak se vrátil domů. Nešel na pole, protože si dlužil cestu domů. Na pole šel až pak a když tam skončil, šel zase přímo domů, kde na něj už musela čekat mísa koláčů, protože za práci jsou koláče. Ono ho to už docela zlobilo, jak rád by si dal třeba šunku, ale když ono se neříká, že za kopání brambor je šunka.
A proto, právě protože Honza hrál život s nulovým součtem mu říkali Honza nula. Ale jak to tak bývá, brzo mu děti říkali nula Honza a k tomu už byl jen krůček k hloupý Honza.

Honzu to tůze mrzelo, tátu to mrzelo a mámu to mrzelo a staršího bráchu Honzy to mrzelo a staršího staršího bráchu Honzy to mrzelo, stejně tak mladší sestru Honzy to mrzelo a taky i mladší starší sestru Honzy to mrzelo, no prostě všech osm sourozenců docela normální rodiny to mrzelo. Až táta povídá - Honzo, musíš ten počet, no to sčítání a odčítání, musíš to dělat každou chvíli?
A Honza se podrbal na hlavě, slezl z pece a zase na ní vylezl. Pak povídá -
Táto, nemusel, ale copak bych si to pamatoval, dělat to až večer?
Pak se pousmál a dodal - Mámo musel bych to dělat každou chvíli až večer?
No a tak Honza dostal od nejmladší sestry tužku, od nejstaršího bratra blok a psal si všechny mínusy a plusy.

A od té doby se hloupému Honzovi říkalo dál hloupý Honza, protože si každý myslel, že je tak hloupý, že si musí vše psát. Ale Honzovi najednou nebylo ouvej a Honza nula byl najednou Honza relativní nula, nebo Honza večerní nula.
A takto to šlo dál a Honza byl šťastný. Zabil draka, oženil se s půlkou princezny a vytuneloval celé království. Pak zase draka zasadil, s půlkou princezny se rozvedl a musel ji nechat celé vytunelované království. A byl šťastný, ale jen do večera, kdy skládal nulové účty.
Jednou, když máma měla více zlatek, protože táta stonal a nemohl je propít, koupila na trhu konzelný blok. Doma ho tátovi ukazovala a říká - Tady si Honza může psát nejen jeden den, ale celý rok!
Táta koukal nedůvěřivě, malá černá krabička, samé tlačítka, nakousaná hruška na obalu, no nevěřil tomu. A dělal si z mámy legraci, co to koupila za krám, že to je jako ty 3 fazole, co donesl a zase odnesl Honza před rokem.

Ale máma měla pravdu, jak to tak bývá. Tak Honzovi k buchtám na cestu a buchtám u cesty dávala do ranečku i kouzelný blok, který si toho pamatoval tůze moc, dokonce i děd vševěd nabízel Honzovi, že kouzelný blok odkoupí. A Honza mu ho prodal a zase ho koupil zpět, protože večer mu blok chyběl.
A tak to šlo dál, Honza si našel a zase ztratil spousty žen, ale protože už měl kouzelný blok, dokonce měl i syna. A protože táta umřel, udělal si u syna fajfku, jakože mínus jedna a plus jedna je nula a Honza byl spokojený. Pak sice plakal, protože měl tátu rád, ale taky na něj huboval, protože ho občas rád neměl. Jenže pak přišla chvíle, kterou nečekal.

Přišel bubák finančák a povídá Honzovi - Pane Nula, ukažte nám svůj blok!
Honzovi se nechtělo, byl zrovna uprostřed cyklu a věděl, že teď není na nule. Dlužil 8 zlatek za koupi dřeva na topení a čekal 8 zlatek za popel a vysušení hrníčků sousedovi, co byl hrníčkář, dále dlužil hubičku Andulce v hostinci a pak měl dostat do zubů od hostinského a k tomu všemu si na dluh půjčil 2 litry hruškovice.
Marně se snažil Honza Nula všechno srovnat, sliboval a zapíral, souhlasil a odvolával. Ale bylo mu to marné, bubák finančák byl zlý.
Proto Honza skončil ve vězení, kam chodil místo do práce a večer se zase vracel domů. Byl sice šťastný, že má stálou práci, lepil pytlíky ve vězení, ale byl smutný, že musí chodit z domů a pak zase do vězení. A protože mu zabavili kouzelný blok, tak i když už trest dávno vypršel, tak tam chodil lepit pytlíky dál.

A když jednou ráno vstal a věděl, že je to naposledy, vzal si neplacené volno, protože věděl, že to už nenahradí a šel tátovi a mámě na hrob. Tam si sednul a počítal celý život, na co všechno si vzpoměl. A že si tohoto Honza pamatoval. No a pokud neumřel, počítá tam doteď.

Konec.

Ne úplně, protože je to truc, ne pohádka. Určitě chcete vědět, co měl Honza a rozbitý záznamník společného. A proč o tom píšu.
No je to jednoduché, každý máme v hlavě tak trochu tu hru na nulový součet, každý chceme být před sebou samým srovnaný. A není dobré, když nám do toho někdo hodí vidle, zvláště když jsme uprostřed cyklu.
A já mám v hlavě takový záznamník, který mi v nejméně vhodnou chvíli připomene spoustu věcí, na které chci zapomenout.

Takže proč nerad slavím narozeniny? Protože při této nucené bilanci nad mým životem slyším v hlavě i všechny ty nepříjemné věci. A v mém porouchaném záznamíku jsou nahrávky, které bolí o to více, že už nikdy nedostanu možnost tuto bilaci srovnat.