Diversynita aneb Poslední vteřiny hrnčí exekuce pravdy

Rána, zvuk rozbíjení skla (či keramiky) a tichoukné doprdele dětským hláskem z kuchyně.

Nedělní ráno, kdy zbytky zraku v posteli louskám snad po sté Sartera a hledám ten okamžik, kdy jsem zcela zavrhl Heideggera a proč je mi prostě ten frantík milejší. Kromě toho, že fránina z úst ženy zní jako laskání duše, zatímco němčina jako to, co by následovalo, kdyby žena nespala - výtka.
Neochotně vstávám a jdu do kuchyně, cestou beru hadru (což musí pro syna působit téměř mysticky, protože se ani nepodívám, když ji sundávám z háčku. Kdyby jen tušil, že je v tom desetiletí praxe, nikoliv mimosmyslové vnímání kontinuity vesmíru, asi by se smál)

Stojí tam, pod nohami rozbitý hrnek s popisem Luc, předpokládám, že někde v těch střepech bych našel i část s I a někde i to chybějící E. A na střepech, zemi, skříňce a vlastně po celé kuchyni čaj. Sladký čaj.

Kouknu na něj a vidím ten strach v očích. Povzdechnu si nahlas. Malý to bere jako hrozbu - můžu být naštvaný. Ale já jsem jen unavený, musím to uklidit, než se žena probere a ještě to nějak výchovně, ale citlivě pojmout se synem.

Nakonec beze slov sbíráme střepy a utíráme podlahu, skříňku, cibuli, česnek i zavařeniny od tety z Nýdku.

Ale jak oba tušíme, nakonec to stejně příjde.
Tati, já nevím co mám říct?

(Tady začíná můj blok úvah, spousty cizích a nepěkných slov, čtení jen na vlastní zodpovědnost.)

Hned mne napadne nejběžnější věta - Omlouvám se, rozbil jsem ti hrnek.

Deterministický výrok, ambivalentní vůči adresátovi. Tedy omlouvám se je vyřčení mého pohledu na věc, vše se tím uzavírá. Buď to jako adresát příjmu s tím, že je vše touto omluvou uzavřeno, nebo budu ten, kdo odmítl omluvu a tím smír. Jenže je mi to jako adresátovi nuceno.
A v konečném důsledku je to jen forma deflekce odpovědnosti, tím dochází k jisté míře k odklonu od osobní zodpovědnosti.

Lepší věta by byla - Je mi to líto, mou nepozorností jsem ti rozbil tvůj hrníček.

Tato věta je strukturálně zavazující - nelze jí skončit a poskytuje i přímou a přesnou odpověď na kritickou otázku, při které první věta nemůže obstát - Můj oblíbený hrníček?
Ano, druhá věta se před touto otázkou neskrývá, jen nabízí možnost upřímné odpovědi - Ano a je mi to líto, omlouvám se ti.

Jenže, ta druhá věta. Ta druhá věta nese nutnost umět číst řeč přesně, mít čas ji analyzovat a mít plnou zodpovědnost nejen za své činy, ale právě i slova.

(konec myšlenkových zmatků)

Podívám se na syna optikou otce, nikoliv rodiče a pustím se do nepříjemného dialogu.

Já: Co se stalo?
Syn: No, já nechtěl.
Já: Dobře, ale co se stalo.
Syn: Rozbil jsem hrnek a
Já: Rozbil si hrnek.
Syn: Jo.
Já: Tak řekni, že si rozbil hrnek.
Syn: Rozbil jsem hrnek.
Já: A co cítíš?
Syn: Je mi to líto. A štve mě to
Já: Je ti to líto.
Syn: Jo, je mi to líto.
Já: Tak řekni - Tati, rozbil jsem hrnek a je mi to líto.

Tady je nutné dodat, že už jsem se usmíval. Proces utužování vazby se synem, zvláště při nekonvenčním hovoru o vině a nejspíš i trestu. Vedlo to k podezřívavému pohledu syna. Co asi ten ďábelský otec plánuje?

Syn : Tati, rozbil jsem ti hrnek a je mi to vážně moc líto.
Já: Dobře, to se stane. Vem si čaj a běž do svého pokoje.

Čeká, ale nějaký dovětek o tom jak dlouho musí být v pokoji není. Je to trapné, tak beru jiný hrnek a podávám mu ho.
Nakonec si ho vezme a jde do pokoje. Stejně pospíchá, zase v nějaké hře drtí adolescenty, kteří ještě nešli spát a malej jim nabourává ego tím, že "rozdává palice z 360 no scope."
Takže spěchá a nakonec já přeci neurčil trest, tak to zatím nechá být a odcupitá.

Já se vracím k čtení, kdy jednu větu čtu třikrát, když se ozve žena - nespí, ale ještě usne, nicméně rána ji probrala natolik, že chce nakonec znát podrobnosti.

Žena : Co to bylo?
Já: Víš, jak máš ten hrnek na čaj, co nesnášíš? Ten s nápisem Lucie?
Žena : Jo.
Já: Tak je pryč, už tě nebude rozčilovat.

Žena se otočila a zase usnula. A věřím, že s úsměvem na rtu. Nakonec to nebylo zase tak špatné nedělní ráno.

P.S.: Celý truc jsem pospojoval ze 3 situací a dodal jim ty části, aby na sebe navazovaly. Vím, je těžko uvěřitelné, že by doma byl hrnek, který by moje žena neměla ráda a nerozflákala by ho - když už rozflákala tolik oblíbených. A že by syn šel pro čaj a neposlal sestru, protože by dokázal odejít od hry, kterou vyhrává.
A že tím, kdo by něco doma rozmlátil by nebyla naše malá Katy - od slova katastrofa. Která zvládla i kroxy do týdne roztrhat pouhou chůzí a tancem.