Noir 1.2

V tichosti popobíhala a snažila se srovnat krok s tím, kdo udával tempo. Ani jednou se neohlédl a když míjeli chodce jdoucí opačným směrem, často se s nimi srazil. U přechodů nečekal, ne sem tam křikl – pohni.
Pokaždé polkla odpověď, která by ho určitě popudila ještě více. Proto raději přidala do kroku, jak ji to jen šaty a hlavně obuv na podpatku dovolovala. Nakonec však nedokázala udržet krok a on zapadl do auta, praštil dveřmi tak silně, až se každý na parkovišti ohlédl.
Byla zima, sníh ještě nenapadl, ale silný studený vítr byl snad ještě horší. Šaty na ramínka, lehký svetřík, na bolérko se už necítila. Nádherné boty na úzkém podpatku vhodné právě do divadla, odkud jdou. Ale ne na klopýtání studeným večerem.
Nakonec to zvládla, došla k autu. Zhodnotila nateklé kotníky a když ji neotevřel, vzala za kliku. Bylo zamčeno. Chvíli váhala, co dál. Nakonec se však zámek odemčel a ona mohla nastoupit.
Ani pořádně nedosedla a spustila se hádka. Přiznala, že toho muže, který na ni zíral a mával ji znala. Dokonce přiznala, že se znají už déle. A i když věděla, že to pozná, lhala mu o tom, že jsou jen přátelé.
Padly první ostrá slova a první slova, která nejdou vzít zpět.
Žárlivost. A první facka. Je jedno, kdo dal první, poslední dostane ona.
Vystupuje se slzami v očích. Svetřík v autě ji mizí z dosahu, to když auto akceleruje a její odvoz domů mizí z parkoviště.
Chvíli bojuje s tím, aby ji nikdo neviděl její pláč a sama příroda se slitovala a začalo lehce pršet. Netušila, co dělat, bála se, že se auto nevrátí. Neměla ani klíče, ani tušení, jak v tomto městě funguje MHD.
Zavzlykala a myslela na to, zda byla reakce muže oprávněná. Usoudila, že si takové jednání nezaslouží. A vztek v ní vybudil pocit, že si musí dupnout. Boty byly proti.
Aby nespadla úplně na zem, opřela se o vedlejší auto. Nepříliš čisté, docela staré. Začala lovit kapesník a přitom nakoukla do auta, které ji zachránilo před pádem.
Uvnitř bylo čisto, sedadla omšelá, ale čistá.
Kapesník nenašla. Znovu vzlykla a když se za jejími zády ozval hlas, viditelně sebou cukla.
Otočila se a když ji mladík znovu pozdravil, odpověděla. Pak pochopila, že to bude jeho auto a poodstoupila dál.
Mladík poděkoval a odemkl auto. Klíčem, neměl centrální zamykání. Udivilo ji, že neměl sluchátka, značkové oblečení a ani neměl v ruce mobil. Oblečení podobné autu – omšelé, místy viditelně používané delší dobu, ale čisté. Oholený, ostříhaný… s milým úsměvem.
Když nasedal, otočila se k němu zády. Motor mocně zakašal, ale poté již dělal svou práci dobře. Pak však znovu utichl.

Ve svém stavu zoufalství, hněvu a strachu ani nezaregistrovala, že mladík vystoupil, sundal si svůj kabát a pomalu přistoupil k ní. Pak si zlehka odkašlal a když se na něj otočila, nabídl ji kabát.
Nechtěla, ale když poznamenal, že dáma by něměla být vystavena takto nepříznivým podmínkám, rychle do něj vklouzla. Poděkovala a vzápětí poděkovala ještě jednou, když jí nabídl kapesník.
Chvíli vedli velmi obecný hovor a byla ráda za to, že se neptá na ni. Věkově mohl být jejím synem. Ale choval se velmi galantně a sem tam ji rozesmál gestem, či slovy.
Čas plynul a když už se asi posté ohlédla za vozidlem, které připomínalo původní odvoz, mladík ji nabídl, že ji odveze.
Žertem naznačila, že bydlí příliš daleko, ale když se mladík nesmál, přijala jako fakt, že to myslí vážně.
Nastoupila, poté co ji šel otevřít dveře. Neposadil ji na sedadlo spolujezdce, ale za něj. Vůz i přes svůj stav a věk byl příjemný a pohodlný. Voněl sušenými květinami a nezaregistrovala žádné rádio, přehrávač či nějakou elektroniku.

Odvezl ji před jejich dům. Dojeli za deště. Mladík ji poprosil, aby zůstala v autě a sám v dešti šel ke kufru, kde vytáhl deštník. Rozevřel ho a až poté ji pomohl z vozu – celou dobu nad ní držel deštník.
Když se blížili k domovním dveřím, najednou ona cítila velmi nepříjemný pocit odporu. Ale mladík se usmál a zazvonil. Otevřel její můž. Zuřil a když viděl mladíka, pronesl další ze slov, které se neodpouští.
Mladík se však jen představil, jako by urážky neslyšel. Omluvil se za vyrušení a muži vysvětlil, že jeho paní stála na parkovišti sama, bez teplého svrchníku a bez možnosti dopravy. A protože měl o ní strach, přivezl ji, aby se ji nic nestalo. Dodal, že jej mrzí, že se nepohodli, ale že mu do toho nic není. Popřál jim klidný večer, převzal si jak kabát, tak deštník, když ona vešla do domu. Rozloučila se a odešla dovnitř.
Její muž chvíli stál u dveří, pak povzdechl a vylovil peněženku. Nalovil bankovku s tím, že si mladík neměl dělat škodu.
Mladík odmítl peníze a chlapíka požádal, aby raději koupil své ženě květiny. Že tuší, co se stalo, ale že ženy za to stojí. Rozloučil se a odjel.

Po čase manželský pár, který již překonal krizi, navštívila policie. Ptali se na jistého mladého muže, který byl s paní viděn na parkovišti. Jestli ji neublížil. Vyšlo najevo, že mladík se živí nájemnými vraždami.
Žena v tichosti v kapse žmoulala kapesník, který ji nechal mladík a uvažovala. Kdyby byl opravdu takový, proč ji neublížil? Nemluví pravdu policie? A proč i když se opravdu snaží, nepamatuje si prakticky nic o tom vozu, a ani o tom jak ten mladík přesně vypadal? Možná, že je špatný člověk, ale k ní se choval hezky, až nezvykle hezky.

Viděli se již jen jednou. Pro oba to bylo příjemné, ale smutné setkání. Bylo pracovní.

Červen 2022