Mazel

Eliška

Bylo nad ránem, docela zima. Slunce sice svítilo, ale mladé slečně v kabátě teplo nebylo. Chvíli se snažila schovat více tváře do šátku, než vytáhla ruku z kapsy a šátek si poupravila. Neměla rukavice, ale pěstěné a lakované nehty dávaly znát, že je jen zapomněla. Čekala na zastávce, než přijede autobus. Ještě rok a půl, dodělá si maturitu a konečně se přestěhuje do města. Autobus jezdil jednou za hodinu a tak do školy přijela o 30 minut dříve. Zpočátku jí to vadilo, docela se nudila.

Ale po čase, tak měsíc dva po začátku letošního školního roku začal jezdit jejím autobusem i jeden starší kluk. Byl ze stejné vesnice, ale moc se neznali. Tedy možná by se znali, ale on byl ten divný typ, co nechodil na zábavy, do kostela, ani na jarmark. Přesto se kolem něj motali holky i z vedlejší vesnice. Měl motorku, působil mužně, i když nekouřil a nepil. Přesto, když už někoho oslovil, okamžitě získal jeho, ne spíše její, pozornost.

Usmíval se, rád žertoval, ale jen hezkým způsobem. Většina jeho vrstevníků volila humor v podobě ponížení dotyčného, či spíše dotyčné. Ale on měl humor laskavý, často bez mrknutí oka z daného vtipu udělal kratičkou báseň.

Je jasné, že kluci jej až tak nemuseli, ale většinou to bylo, když byly poblíž děvčata, či mladší ženy. Sice nepatřil mezi dominantní mladíky ve vesnici a neměl ani svou partu, ale pár kluků se jej drželo a volili raději jeho společnost, pokud už se rozhodl něco podniknout.

Což tedy dělal často, velice často s místním Sokolem podnikal výlety, i když nebyl už ve věku, kdy je toto preferováno. Ale vedoucí jej měli rádi a oceňovali jeho nápady na výlety a bojové hry. Takřka každé prázdniny byl jedním z instruktorů na táboře, kde kromě střelby a přežití v přírodě každého nadšence učil i sebeobranu. Sám byl velmi pokročilým v tomto směru, asi proto jej ostatní vrstevníci brali a na druhou stranu v případě sporu se raději uchýlili k nadávkám, než k násilí.

A přestože i když měl motorku, rád se vozil autobusem. Rozhodla se, že si k němu přisedne.

Trvalo to déle, než nabrala odvahu, ale nakonec se to povedlo. Zrovna čerstvě napadl sníh, byl začátek prosince a při jejím čekání na zastávce se objevil on. Z tašky mu vykukovala termoska, která lákala pohledem. V dnešní době by si ji těžko kdo povšimnul, ale tady na vesnici to nebylo zvykem, navíc tato byla v porovnání s ostatními tak jedinečná. Zvažovala, co v ní má, představovala si, jak ji odpovídá, směje se na ní a… A najednou si uvědomila, že na ni mluví.

„Promiň, ještě spím. Co jsi říkal?“

„Že je dnes docela zima a že tahle nová šála ti sluší.“

Zarděla se, dnes zaspala a v roztěkanosti popadla první šál, co ji přišel pod ruku. Byl to šátek její matky, takový ten od pohledu pro ženu, ne pro dívku, kterou byla.

Chvíli se na něj dívala a čekala na jakékoliv znamení toho, že si z ní dělá legraci, ale ani po delší odmlce žádná další poznámka nepřišla.

„Je mámy, zaspala jsem… a tohle byl první šál, co jsem našla.“

„A sluší ti, opravdu. Neváhal bych užít výrazu – Jsi v něm nádherná, ale tím bych mohl popudit jak tebe, tak tvého přítele.“

„Není můj přítel.“

Pousmál se na ni a jí došlo, jak rychle odsekla. Hlavou ji blesklo, že by tohle nemusela být ta správná cesta, kterou chtěla začít, ale nakonec se rozpovídal o jejím kamarádovi, který si na ni myslel a kterého tak příkře zazdila.

Když konečně zahlédli světla autobusu, přeci jen bylo ještě šero, zase se na ni pousmál. Pokaždé se na vteřinu svět zastavil, když toto udělal a lehounce při tom přimhouřil oči. A zeptal se ji, zda si nechce dnes přisednout k němu. Většinou si další zastávku přisedl jeho kamarád, ale pokud neseděl sám, mladík to akceptoval a sedl si za něj.

Snažila se mít pod kontrolou své nadšení, ale i tak rychle vyhrkla, že si k němu ráda sedne.

Když nastoupovali, nechal ji nastopit první. Došla až k sedačce, kde sedával a zastavila se. Podívala se na něj a čekala. Netušila, co dělat. Čekala a až na jeho pokyn, doplněný kouzelným úsměvem, se posadila. Uvědomila si, že sedí u okna, na jeho místě. Ale nevypadalo to, že by mu to vadilo.

Nabídl jí, zda nechce něco na zahřátí, k pití.

Striktně odmítla, že alkohol nepije. Zase její odhodlání zlomil pouhým úsměvem. Kvůli něj by v danou chvíli vypila i láhev alkoholu sama. Tedy zkusila by to.

Ale jen se smíchem vybalil termosku a do vršku nalil trochu tmavé kapaliny. Voněla nádherně, trochu po hřebíčku. Nesměle ochutnala a zjistila, že jde o čaj. Hřála si ruce a pozvolna popíjela. Když byla tak v polovině, autobus zastavil. Nastoupil mladý muž, kterému zasedla místo a i ten se na ni pousmál.

„Dobré ráno, Páťo. I Vám, slečno…“

Nově příchozího jménem neznala a ani si nemohla vzpomenout, zda někdy jeho jmého zaslechla.

„Dobré ráno i Vám, výsosti. Slečno, jeho veličensto Král.“

Chvíli ji trvalo, než pochopila, že si z toho oba dělají legraci a když se oba usmívali, usmála se taky.

Nevěřila tomu, ale zase… Patrik by ji nelhal. Nabídla mladíkovi ruku.

„Eliška, ty jsi vážně král?“

Přijal nabídnutou ruku a zlehka s ní zatřásl.

„Otakar Král, takže právoplatným králem jsem jen v rodu. Děkuji za představení, Patriku. I když jako tvůj přítel bych tě měl poučit o jistých stránkách etikety…“

„Vzdávám se, Vaše výsosti.“

Eliška zlehka usrkla čaje a tím na sebe přitáhla pozornost Oty. Chvíli ji pozoroval a když už se jej optala, proč ji sleduje, omluvil se ji s tím, že její krása je uchvacující. Zarděla se a chvíli uvažovala co říci. Nakonec se zlehka odradila s tím, že i pohled na slunce je nádherný, ale dlouhodobé pozorování ničí zrak.

Oba chlapci souhlasně přikývli a jak Oto, tak Patrik se omluvili za své chování. Při výstupu z autobusu předala Eliška šálek Patrikovi a ten zase celou termosku Otovi.

„Nádoba je pana Krále, obsah je darem jeho výsosti.“ Svá slova Patrik doplnil lehkou poklonou.

„Patriku, Patriku.“ Lehce nesouhlasně zavrtěl hlavou Oto.

Oba chlapci se usmívali a Otovi se po chvíli ve tváři objevil překvapený výraz. Poté zvedl jedno obočí a otočil se na Elišku.

„Smím Vás doprovodit, slečno Eliško?“

Rychle se podívala na Patrika, který zlehka přikývl a pousmál se na ni. Pokud by chtěla někoho, kdo by jí vedl, byl to Patrik. Ale nakonec souhlasila a nemotorně se zavěsila do nabízeného rámně.

Když vykročili, Patrik šel před nimi. Sledovala ho a ani moc nevnímala konverzaci, kterou spolu chlapci vedli.

Když se však Patrik loučil s Otou, rychle začala vnímat okolí.

„Přeji hezký den, Eliško. Nepodlehněte šarmu pana Krále, nerad bych jej musel vyzvat na souboj.“

Zamával ji a poodběhl.

Zbytek cesty šla s Otou mlčky, ale nepustila se jej. Byla ráda, že má vedle sebe někoho, kdo se k ní choval mile. Nebyla na to zvyklá a popravdě i když to nebyl Patrik, byla ráda za takovou společnost.

Než začala škola, zatoužila po tom, poznat Otu blíže. Ten ji nabídl, že po škole se mohou projít.

Souhlasila.

Oto

Při posledním zazvonění se rychle zbalila a svižným tempem se vydala na smluvené místo. Dnes Patrika ve škole nezahlédla, ale nebylo to poprvé. Nevěděla co je příčinou, zda se jí vyhýbá, nebo ve škole není vůbec. V duchu si poznamenala, že se na to musí zeptat Oty.

Když přicházela na zastávku, Oto tam již čekal.

Opět ji nabídl rámně a ona přijala.

„Slečno Eliško, mohu Vás pozvat na čaj?“

Přijala poté, co se Oto zavázal k tomu, že se jedná o schůzku dvou přátel, tedy takové poznání se lépe, při vší počestnosti, jako přátelé.

Procházeli se, ona se vyptávala a Oto odpovídal. Většina otázek se týkala Patrika, ale Oto zdvořile odpovídal. Jen nikdy neřekl nic, co by Patrikovi jakkoliv uškodilo.

Postupně se dozvídala, že Patrik je prostředním dítětem, že má staršího bratra a mladší sestru. Když se Eliška ptala na sestru, Oto ji jen poprosil, aby se na ní více neptala a pokud se chce dozvědět více, má se zeptat přímo Patrika.

Chtěla změnit téma a ocenila takt Oty, když sám navrhl jiná témata.

Tak se postupně dozvěděla, že Ota se s Patrikem zná od dětství, že jejich rodiče se znají z války, že ve škole nepatři Patrik k premiantům ročníku, tím je Oto.

Dále probírali taneční, které navštěvovala Eliška, Oto tančil rád. S Patrikem chodili na plesy často, což vysvětlovalo, proč nechodil Patrik na zábavy. Také se dozvěděla, že narozdíl od Oty je Patrik nevěřící a proto nechodí do kostela. Když se však ptala na důvod, Oto opět odvedl téma jinam.

Postupně došli zpět k zastávce a Oto se podíval, kdy jim to jede. Smrákalo se a zima začala být silnější. Eliška si promnula ruce a lehce si je třela. Oto se pousmál a sundal si rukavice. Nabídl ji své dlaně a ona ráda přijala. Měl teplé ruce, jemné a velké. Cítila z nich nejen teplo, ale i jistou formu bezpečí.

Než přijel autobus, dorazil i Patrik.

Když jej Eliška spatřila, ucukla rukama, jako by najednou vzplály. Z dálky se Patrik neusmíval, naopak se mračil. Měla pocit, že ji musí nenávidět. Když je však spatřil, začal se usmívat a přidal do kroku směrem k nim.

Když dorazil k nim, pozdravili se a mládenci započali rozhovor o škole, divadle a literatuře. Eliška se snažila do hovoru zapojovat, ale moc se ji nedařilo najít vhodná slova či vzpomínky na to které dílo. Když se ji to však konečně povedlo, cítila se podvedená – tušila, že chlapci záměrně upravili svůj hovor do roviny, kde i ona měla možnost se projevit.

Cestou v autobuse si Eliška sedla před sedadlo, kde seděli chlapci a když si chtěl Oto sednout k ní, lehce mu naznačila, aby si sedl vedle Patrika.

„Takto Vás vidím oba najednou.“

Vysvětlovala a hledala důvod, proč je tak otevřená. Asi se ji libíli oba chlapci, i když jen s jedním by chtěla více než přátelství. Ale to jak si mládenci rozumněli a jak se společně chovali k ní ji fascinovalo.

Když autobus zastavoval, zvažovala co bude dál. Nakonec při loučení jej políbila na tvář. Cítila, že to chce udělat a že i když se znají chvíli, bude za toto gesto náklonosti rád.

Oto se pousmál, poděkoval a zamával na ně. Vystoupil, neotočil se a jeho odchod zakryla tma.

„Je to moc přijemný kluk. Výborný posluchač i společník. Máš štěstí, že ho máš, Patriku.“

Patrik se pousmál a souhlasil s ní.

„Je skvělý přítel. Navíc bych měl zmínit, že je v tuto chvíli nezadán a dle sympatií, které ti projevil, by možná bylo dobré, kdybys šla do divadla příští víkend s námi.“

Zalapala do dechu, ale pak si uvědomila, že myslí že ona by šla s Otou, ne s ním. Už se nadechovala k odpovědi, když Patrik dodal něco, co ji v dané chvíli moc ublížilo. Takové zlé poprvé.

„Řeknu své snoubence, že můžeme na operu ve čtyřech. Bude ráda, nemá ráda, když Oto chodí sám.“

Při loučení mu ani moc nezamávala, měla pocit, že svět skončil. Že ji zradil a že nemá smysl dál žít.

Ale netrvalo to dlouho a předmětem zájmu se stal Oto. Mezi ní a Patrikem se to urovnalo. Dál si cenila jeho společnosti, ale nyní byl Oto předmětem jejího zájmu.

Operu si zamilovala, byla na ni poprvé, ale přesto byla více než nadšená. Nevynechala jedinou možnost návštěvy. Dokonce ocenila možnost poznat Patrikovu snoubenku. Byla milá, příjemná, tak dokonalá. Ale stejně jako Patrik nebo Oto ji nikdy neponižovala, vždy na ní působila pozitivně.

Postupně tedy poznala Patrika, Otu i Anetu. A byla ráda, že patřila do tohoto zvlášního uskupení.

Mladíci postupně odmaturovali, Oto s nejlepším možným výsledkem, stejně jako Aneta. Patrikovi utekl nejlepší možný výsledek o dvě dvojky.

Když se při oslavě zeptala Anety, proč tomu tak je, nervózně se pousmála a pohladila Elišku po raměně.

„Víš, to se musíš zeptat Patrika, Eli. Ale netlač na něj, pokud ti to nebude chtít říct.“

A tak se opatrně zeptala a dozvěděla se o Miriam.

Miriam

Mladší sestra Patrika trpěla nemocí, která ji znemožňovala opustit sanatorium.

Když ji poprvé navštívil Patrik v doprovodu Elišky, byla nadšená. Kromě rodiny, Oty a Anety k ní nikdo nechodil.

Postupně se Eliška dozvídala, že Aneta je jako její starší sestra. Nejprve si ji dosadila do role maminky, která zemřela při porodu, ale nakonec ji brala jako starší sestru. Miriam byla právě ve věku, kdy potřebovala nejvíce pohled ženy na život a to ji ani bratři, ani otec dát nemohli. Aneta se toho chopila a často Miriam navštěvovala. Ale když se ukázala Eliška, měla najednou kamarádku, komplice. Zvláště, když Patrik i Oto nastoupili v rámci branné povinosti do armády, Eliška ji navštěvovala stejou měrou s Anetou, jako i sama.

Miriam byla povahou velmi divoká, velice bystrá a chytrá. Narozdíl od Oty či Patrika si Elišku dobírala, ale nebyla ve skutečnosti zlá. Jen brala život rychleji, jak sama říkala, nebyl čas na přetvářku.

Miriam prozradila mnoho tajemství na Patrika i Otu Elišce, jen o Anetě moc nemluvila. Eliška cítila, že Anetu má moc ráda a že narozdíl od škárlení kluků by nikdy neudělala nic, čím by Anetu rozlobila.

Když maturovala Eliška, byla ráda za trojky. Vůbec se poslední rok neučila, tolik času trávila s Miriam, že ji ani nepřišlo, že by se zkoužky blížili. Nakonec to však zvládla a dokonce i zvládla přihlášku na vysokou.

Tu si podat nechtěla, ale Miriam na tom trvala. Sama měla jen domácí učitele a i když Elišce přišlo, že na svůj věk ví více než ona, lepšího učitele si otec Miriam dovolit nemohl. Proto Miriam lpěla na tom, že se Eliška vydá na vysokou a bude ji vše říkat.

Často se divila, co vše Miriam řekla. To, co se bála říct doma, probírala se „svou malou“ sestřičkou. Byla jedináček, ale uzavřený pakt přátelství s Miriam ji sourozence dal.

Takže když prožila své poprvé, nesvěřila se doma, ale mladé Miriam. Stejně tak se svými strachy či životními touhami.

Zdravotní stav Miriam se neměnil nijak drasticky k horšímu, ale pozvolna. Takže když se vrátili z armády chlapci a Eliška dostudovala, stále ji navštěvovali. Z Oty se stal lékař a jako obor si vybral právě odvětví neurologie, což byl i důvod vleklé a nevyléčitelné choroby Miriam.

Po čase, když Patrik s Anetou naspořili dost pěněz, začali stavět dům, ve kterém měla Miriam bydlet s nimi. Eliška s Otou čekali prvního potomka a také přestavovali jeden z domů patřících Otově rodině.

Miriam dospěla a i přes pokračující problémy vydávala povídky. Stala se docela úspěšnou, ale finančně by to nepokrylo ani náklady na léčbu. Ty platil s největší části Patrik sám.

Po ukončení povinné služby zůstal a vystudoval vysokou školu v armádě. Stal se analytikem a jeho práce byla tajná. Nikdy o ní nemluvil a nikdo se neptal. Ale finančně byla dobře hodnocená a Miriam si mohla užívat většího pohodlí.

I přes veškerou snahu Oty se nikdy nepodařilo nabídnout Miriam vyléčení a i přesto, že postup nemoci byl pozvolný a díky Otově snaze i značně zpomalený, nakonec Miriam své nemoci podlehla.

Aneta

Aneta se s Patrikem seznámila náhodou. Její rodiče byli divadelními nadšenci, amatérští herci a pořádali ve městě divadlo pro děti. Sama Aneta ráda s rodiči hrála a protože neměla sourozence, byli rodiče o to raději, když s nimi trávila všechen svůj čas.

Když jednou, to právě začala chodit na střední školu, hrála s rodiči divadelní pohádku pro děti, byl v jevišti i Patrik se svými skauty.

V rámci představení bylo třeba pořezat dřevo, naštípat ho a založit v ohništi oheň. Což se dle scénáře nedařilo a děti se smáli. Ale když toto přestavení hráli pro děti, které vedl Patrik, děti křičeli, že to Patrik udělá, že to zvládne.

Došlo to tak daleko, že herci museli slíbit, že to Patrik může zkusit, pokud budou potichu.

Když přišel na jeviště, zastavila ho Aneta v kostýmu lopežnické princezny. Zastavila jej a chvíli mu spílala za chování dětí. Když se však nepřestával usmívat ani když ji dával za pravdu, získal si tím její pozornost.

„Jak to uděláš? Hlavně nám to tady nezapal.“

„Slečno princezno, pokusím se to zahrát.“

Oblékl si kostým loupežníka a vstoupil na jeviště. Lehce se uklonil obecenstvu, poté spoluhercům a vyskočil na kraj jeviště.

„Máte to mokrý, proto to nehoří,“ začal hrát svou roli.

Zpočátku jej sledovala s nervozitou, ale po chvíli se přidala a společně změnili průběh pohádky. Když se v rámci hraní loučili v tichosti jej požádala o to, aby po představení zůstal.

Čekal na ni za jevištěm, děti byly nadšené a tak se na jeviště vraceli ještě několikrát. Pokaždé, když zahlédla Patrika, usmála se na něj. Když opravdu skončili, přišla na kraj scény zezadu a sledovala Patrika.

Ten se úsmíval a zamával na ni. Naznačila, aby ji chytil a skočila. Lehce couvl a chytil ji do náruče.

Zůstala v jeho sevření a oplácela mu úsměv.

„Pustíte mne, pane loupežník?“

„Se ví, princezno.“

Pomalu ji začal pokládat nohy na zem.

„Princezna chce, abys ji nosil, loupežníku!“

Opět ji chytil do náruče a zlehka si ji upravil. Nyní si položila hlavu na jeho rameno. Chvíli tak setrvali, než se rozhodla, že je na čase roli opustit.

„Nemáš hlídat děti, Patriku?“

Postavil ji na zem, hluboce se uklonil a když se narovnal, odpověděl.

„Děti si převzal kolega, domů je odveze beze mne.“

„Aha a domů se dostaneš jak?“

„Vlakem, pak autobusem a kousek pěšky.“

„Nádraží je odtud asi kilometr a půl, zbojníku.“

„Pokud vymámím úsměv z Vaší tváře, každá peripetie je nepodstatná, princezno.“

„Tak přijeď pozítří, loupežníku Patriku. Musím se jít chystat.“

„Zajisté, má paní,“ uklonil se a pozpátku opouštěl místnost.

Cestou se začala Aneta smát a když při couvání narazil Patrik do Anetiného otce a upadl, začala se smát o to více.

„Ty si komediant, loupežníku.“ Smála se jeho gestům, když spatřil Patrik, do koho narazil.

„Kdo tady zasadil ten strom?“ Nevypadl z role Patrik, protože Anetin otec měl kostým stromu.

Otec Anety se také pousmál a hlubokým hlasem pravil: „Kdo mi to chce ukrást loupežnickou princeznu Anetu? Mluv zbojníku…“

„Patriku,“ dodata Aneta.

„Zbojníku Patriku. Sic hrdlu propadneš!“

„O moudrý strome, pozítří ti odpovím, tolik času mi dala princezna Aneta.“

Patrik odcházel a když otevíral dveře, otočil se a omluvil se za narušení představení. Vysloužíl si za to úsměv jak od Anety, tak od jejího otce.

Za dva dny dorazil na motorce na smluvenou schůzku. Když si Anetu vyzvedával a předával ji přilbu, divila se. S úsměven na rtech ji vysvětlil, že je třeba splatit dluh a že jedou na nedaleký hrad, kde bude muset naoplátku dětem vysvětlit, jak se oheň opravdu rozdělává a předvést jim to.

„Ale to já neumím. Ale jsem princezna, toto umět nemusím, na to mám své… loupežníky.“

„Ano má paní, ale jednou Vám to všechno spočítám.“

Návštěva hradu proběhla dle očekávání dobře, vedoucí oddílu přijali Anetu jako dobrovolou výpomoc, kdy se nakonec ukázalo, že místo v kuchyni se pro ní najde vždy.

Od té doby jezdila s Patrikem vždy, když měla čas. Často po odvozu dětí vedoucími společně s Patrikem trávili čas na hradech, vodních kanálech, skalách či v parcích sami. Později si vozili stan a přespávali.

Když se Patrik po několika měsících odhodlal a představil Anetě Miriam, požádala jej o čas, aby se s tím srovnala.

Po uplynutí lhůty se Patrik neozval a musela jej vyhledat sama.

„Nečekal jsem, že se se mnou budeš chtít ještě vidět, Net.“

„A proč proboha bych nechtěla?“

„Nevím, proč si chtěla čas pro sebe?“

„Protože jsem nechápala, jak to zvládáš?“

„A jak to tedy zvládám?

„Úžasně, jsi člověk velikého srdce a proto tě miluji ještě více. Můžu se tě zeptat na pár věcí o tvé sestře?“

A tak ji řekl vše, vše co ho trápí, vše co mu dodává sílu. Poprvé v životě si oddechl.

Aneta před druhou schůzkou u Miriam uvažovala, jak se postavit k rozhovoru s dívkou, kterou takřka neznala. Měla strach, ale nakonec se rozhodla dát na svůj instinkt a být stejně divoká a otevřená, jako tomu bylo doposud. Ať je dívka sebevíce nemocná, nezaslouží si přetvářku, říkala si.

A tak vpadla Aneta do života Miriam. Postupně se ze smutné a nemocné mladé dívenky se stala dívka veselá, která všem okolo sílu dodávala a nedbala na špatné vyhlídky. Když už měla splín, volala po Anetě a ta vždy přišla. Občas to trvalo, ale jak v sanatoriu, tak u Anety doma měli telefon. Takže si volaly, často a i když o tom Aneta vždy mlčela, platila hovory ona sama.

Po odchodu Patrika na vojnu a poté na vysokou se s Patrikem trochu vzdálili, ale když se jim poté narodila dcera, vše se vrátilo do vřelého vztahu. Jediné, co kazilo domácí pohodu, bylo zaměstnání Patrika.

„Zabíjíš lidi, to já nesnesu!“

„Net, já je nezabíjím. Jen se snažím, aby nebyli zabiti jiní lidé!“

„Končí to smrtí… a je jedno, jestli je to Achmed, Laima nebo Karel!“

„Net, já nemůžu za války samotné. Díky mé práci je méně obětí na obou stranách.“

„Kdyby nebyl plán, nejedou tam. Paťo, nenávidím tvou práci, je symbolem zla!“

„Net, měním oběti za objetí. A nebudeme se o tom dále bavit.“

Podobných rozhovorů bylo více než snese poklidný vztah a začalo se to projevovat na tvorbě Anety. Její obrazy začaly být ponurejší, dle kritiky i prodeje její tvorba dospěla. Ale sama vnitřně bojovala, nesnesla danou situaci. Ničilo to její kreativní duši.

Jedinou útěchou ji bylo, že krvavé peníze používá Patrik k léčbě a možnostem žití své sestry.

Zakoupil a s dovolením sanatoria ji ve vedlejší místnosti postavili minikino. Když však začala dostávat z promítání záchvaty, změnili kino na hudební minisál. A platili mnoho hudebníkům, aby si zahráli. Po čase se i díky iniciatvity Anety tyto malé koncerty dostaly do podvědomí ostatních a na území sanatoria vznikla za pomoci Oty skutečná hudební síň.

Majitel sanatoria ocenil, že Aneta dodala do objektů i některé své obrazy, na prezentaci zapůjčovala i své nejznámější obrazy zdarma.

Nikdo se nedivil, že se sem tam v noci chodbami toulala Aneta s Miriam. V županu se o Anetu opírala a povídaly si. Jak čas plynul, z přítelkyně Anety se stávala maminka Aneta, až nakonec byla hodnou paní.

Když Miriam zemřela, propadla Aneta hluboké depresi. Ani dcera, ani Patrik ji nedokázali pomoci. Poslední kapkou bylo, když se z medií dozvěděla, že je Ota obžalován z pomoci smrti Miriam. Měl ji údajně za pomocí své manželky Elišky dopomoci k léčivům, které Miriam přivodily smrt.

Ten večer se Aneta opila a i přesto, že byla zodpovědná, rozhodla se zavolat Otovi. Vše ji popřel, poprosil ji, ať počká na Patrika, že ji to vysvětlí. Že nejde o nic jiného, než mediální senzaci a že nic z toho není pravda.

Neposlouchala jej, překřikovala ho. Dávala mu za vinu i Patrikovu práci a vše špatné na světě. Oto, který sám velmi tesknul po Miriam ji požádal, aby mu dala pokoj. Poté, co ji praštil s telefonem, se rozhodla to s ním probrat osobně.Patrik se ukáže nejdříve za dva dny a ona si potřebuje vylít zlost na někom, kdo ji jako jediný teď může pomoci.

Dcera je už velká, navíc spí u kamarádky. V tichosti, aby neprobudila svého malého syna jej oblékla a velmi obtížně jej přenesla do autosedačky. Aby kdyby se probudil v noci, aby nebyl sám.

Nehodu nepřežil ani jeden z nich, dle pitevní zprávy ani jeden netrpěl. Nezvládnuté řízení a náraz do betonové mostní konstrukce ve velmi vysoké rychlosti mělo za příčinu okamžitou smrt.

Když se druhý den Oto dozvěděl, co se stalo, zkolaboval. Jen díky své manželky Elišky a její okamžité reakce přežil. A přesto, že o tom s Patrikem mluvili několikrát a pokaždé mu Patrik odpustil s tím, že Aneta byla vždy moc divoká, sám si nikdy neodpustil. Takřka se neusmíval a více se zaměřil na svou práci.

Poté, co obdržel prestižní cenu, při projevu poděkoval své rodině, přátelům a bývalé manželce se synem. Veškeré finanční prostředky věnoval na fond Miriam, který založil a spravoval Patrik.

Patrik

A jak to bylo s Patrikem? No snad brzy přidám další část.

Prosinec 2021
Rozpracováno