Ríša nechodí, Ríša bolí

Ríša nechodí, Ríša bolí

Při probouzení poznávám naléhavost hmotnou,
v hlase své ženy
a pohledem na syna znávám skutečnost samotnou.

Staví se z vypětím sil na špici končeniny levé,
přec budoucí to muž!
Křiví mladý obličej do zrůdné bolesti, té slepé.

Ríša nechodí, Ríša moc bolí.

Ač obstrukce logistiky, samotným osudem hnané,
v nemocnici blízké.
Vstřícnost lékařů oslepí průběhy vyšetření samé.

To stává se, koncem trvalým či fatálním to není.
Bojovník slzami to stvrdí.
Pár dní spočine - pak zas postaví se! Diagnoza zní.

Ríša nechodí, Ríša zlobí.

Však udržte dítě, které hnáno bolestiprosti lékem,
a rádo na světě je,
buduje si posluhy, tu koláčem, tu vlažným mlékem.

Dočasná takymatka, tedy velká Ema sestřička,
pomáhá a hlídá,
při pláčí pohladí, při křiku políbí jej na líčka.

Ríša nechodí, Ríša spí.

Času nabylo již mnoho a je tedy nasnadě jít spát.
Ale jak?
V mamince se hormony rozbouří, tolik chce synu dát.

Malý lehne si dnes k nám, až striktně mi žena zavelí!
Mlčky sleduji ji,
Ema chápe to - sama se všemy plyšáky plnou postelí.

Ríša nechodí, otec nemá si kam lehnout!

Zvažuji co s dcerou, jsem také z sourozenců ten starší.
A lítost cítím.
Zítra bude spát s bratrem Ríšou a maminkou, tou naší.

Já vydám se dobrodružstvím nočním na své gaučové území.
Prospím se!
Odměnou mi bude, nožkou studenou, na zádech postuzení.

Ríša spí a Ema taky.

Říjen 2020, Ostrava
Volný verš, syn se mi rozvaluje v posteli