Návštěva

Tato úvaha nepoukazuje na nikoho konkrétního ani konkrétní událost.

Tato úvaha nemá začátek, konec ani pointu proto by si jí neměl nikdo číst :)

Strach… je to věc kterou lidé nechcou zažít ani cítit.

Nevěděl jsem z čeho v životě mám největší strach než mi to bylo tvrdě připomenuto.

Začalo to telefonátem od mojí Maminky že jsou na chatě a potřebují semnou nutně něco řešit.

Tuto formulaci jsem již znal a věděl jsem že se řeší néco co se mi moc nebude líbit ani zamlouvat.

Příjel jsem tedy co nejrychleji k rodičům na chatu ale nečekali mně tam pouze rodiče, nýbrž celá nejbližší rodina a něco řešili. Hned ze startu co jsem zaparkoval jsem dostal seřváno od Otce aniž bych věděl za co… „Jsi ztracená existence a my tě už tady nechceme“.

Došel jsem do pergoly kde seděl zbytek rodiny která se na mně dívala s opovržením „Tohle jsi fakt dělat neměl…“.

„ O čem je řeč?“ odpověděl jsem ale nedostal jsem žádnou odpověď.

„Sbal si všechny věci co máš, bude to tak nejlepší..“ odvětila Mamka.

Šel jsem tedy dovnitř kde jsem si pobral svých pár věcí co vlastním a odnášel jsem je do auta.

Mamka mně zastavila a říkala že se snažila Otce umluvit aby to nikomu neříkal a řešili jsme to jenom spolu ale byl v tomto tvrdý.

„Ale stále mi nikdo neřekl kvůli čemu tohle děláte!“ řekl jsem s výrazně zvýšeným hlasem.

„Něco kvůli nějákým hlasovkám..“ odvětila…

Šel jsem tedy zpět do pergoly a už pěním a řvu „Vy nevděční parchanti, já se u vás zadarmo dřu jak mezek a vy mně pak odkopnete?!“

„Dřeš? Prosimtě. A ta tvá práce je vždy stejně polovičatá a tak špatná jako kdybys ji nedělal vůbec, ne-li horší“ už jsem vypěnil a raději jsem odešel.

A takto mi bylo připomenuto jaký strach vlastně mám.

Strach z neznáma a strach z osamocení.

Nejhorší na celé situaci je ta absurdní neurčitost. Jsem odsouzen, ale nikdo mi neřekne za co.

Ta bezmoc, kdy se ptám "O čem je řeč?" ale už nikdy nedostanu na tuto otázku odpověď.