Mia - ozvěny budoucnosti?

Aktualizace naplánoval a připravil její nadřízený. Věnoval tomu posledních 14 dní, všechny kolem dusil. Ale Mia věděla, z opakované osobní zkušenosti, že on chyby nedělá. U společnosti byla už druhým rokem a stále neudělal jedinou chybu.
Přestala si vyťukávat melodii a zaměřila se na jeden z monitorů. V jednom ze strojů se začala neuvěřitelně rychle zaplňovat paměť. Na chvíli začala zmatkovat, poté však pustila myš a začala rytmicky zadávat příkaz za příkazem. Byla tady jako dohledový pracovník, ale její znalosti byly na mnohem vyšší úrovni. Do konce studia na univerzitě ji chyběly poslední dva semestry. Když však korigovala výkony stroje, nešlo to úplně podle jejich představ. Začala se mračit a přidala na tempu psaní, již to neznělo příjemně, spíše to začalo připomínat zvuky války. Opakovaně udeřila do klávesy Enter ukazováčkem a nepřestávala se mračit. Nejde to podle plánu, opravdu ne. Dál a dál zkoušela, zda se ji nepodaří vymyslet způsob, jak katastrofu odvrátit.
V rychlosti vytáhla z kapsy komunikátor, připla si jej k uchu a stiskla tlačítko.

"Call... James... private." S lehce třesoucím se hlasem dodala: "Tati, prosím." V rychlosti poslala přes e-mail zprávu Robovi, šéfovi. Tohle nedopadne dobře, jak je možné, že to...

"M? V pořádku?" Na druhé straně hovoru se ozval klidným hlasem mužský hlas.

"Tati? Mám tady problém, přetéká mi paměť na NBK osmičce, zkusila jsem alokovat více paměti na Q2, ale.."

"Em, klid. To zvládneme. Na NBK občas dojde o přetékání..." přerušil ji klidným hlasem otec.

"Jak to spravím?" vyhrkla opět Mia.

"Zastav to."

"To nejde tati, šéf.." nervozita a třesoucí se hlas v jejím hlase prozrazovala, že nemá daleko k pláči.

"Zlatíčko, zastav to. Jinak ti to shoří pod rukama." Cílila jeho účast, přesto stále zůstaval v klidu.

"Tati... když mě vyhodí, máš mě zase na krku." Úzkost v jejím hlase polevila. Stále si nebyla jistá, ale věděla, že nemá smysl odporovat logice. Update neproběhne.

Vyťukala nezbytné příkazy a u posledního se zastavila prstem na Enteru.

"Em, tak to potvrď." Jako vždy věděl co se děje.

"Mám tě ráda, tati. Pozdravuj mamku". Mia se usmívala. Ať to dopadne jakkoliv, přijme to v klidu. Zmáčkla tlačítko a vytočila číslo Roba.

"Slečno Emílie? Děje se něco?" Po hlase zněl rozladěně. Věděla však, že takto hovoří vždy.

"Pane Roberte, ta akutalizace... mám problém". Snažila se působit klidně.

"Máte problém? Čeho se to týká?"

"Jeden ze strojů... dochází k memory leaku, kdy nepomůže alokace na Q2..."

"Slečno, k tomu dojít nemůže. Přestaňte prosím dělat něco, čemu nerozumíte." Zněl velmi přísně a Mia začala zvažovat útěk.

"Roberte, zastavila jsem proces."

"Ještě jednou, co jste udělala, slečno?"

"Zastavila jsem celý proces, pane."

"Slečno Emilie, zůstaňte na místě, za 5 minut jsem dole." To znamená, že je v budově, jen je ve služebním bytě.

Lehce nakrčila nos a začala opět rytmicky psát. Nyní již nehlídá, nyní již plánuje. Když ji mají vyhodit, tak to alespoň dokončí. A lépe než ten namyšlený... hezký... přísný... hodný... Rob. Co to otec říkal? Jasně overflow... takže jde o problém na úrovni jádra, toto by mohla zvládnout. Když psala a sem tam lehce trhla hlavou na jiný monitor, jeden neposedný pramen vlasů ji sklouzl do zorného pole. Nevědomky přestala psát a pramen si chtěla přehodit za ucho.

"Skončila jste, slečno?" Trhla sebou a uvažovala, kdy přišel.

"Pane Roberte... to byla otázka nebo Vaše rozhodnutí?"

"Slečno Emílie, to záleží na tom, co si myslíte, že děláte." Začínala mít pocit, že je jedno, co mu řekne. Nadechla se, lehce uhnula bradou nahoru a přimhouřila zlehka oči.

"Opravuji Vaše nastavení. Nebylo dobré." A je to tady, teď ji vyhodí.

"Tak pokračujte, výsledek rozhodne vše."

"Pane?"

Naznačil ji pokynutím ruky, ať pokračuje. Nedůvěřivě se posadila ke stolu a začala opět psát. Najednou se zastavila a s hrůzou v očích sledovala obrazovku. Udělala ve své úpravě i ona chybu? Nebo jde o další jeho chybu?

"Nuže, slečno?" Složila si hlavu do dlaní.

"Omlouvám se Vám. Vážně jsem to chtěla vyřešit..." zlehka se ji zatřásly ramena. První slzy ji stékaly po tváři.

"Nechci výpověď, chci žít, chci něco dokázat!" Hlavu nezvedla. Styděla se za své slzy, za své zklamání a obávala se, co bude následovat.

"Emílie..." lehce ji uchopil za rameno.

"Mia"

"Prosím?"

"Mia.. je to jedno, stejně poletím. Říkají mi Mia, ne Emilie"

"Aha... no, slečno Emi... Mio. Nevěřil bych, že patříte mezi ty, kteří se vzdávají."

Se slzami v očích na něj pohlédla. Čekala přísný pohled, či zlost. Rob jen sledoval obrazovky a po chvíli ukázal prstem na jeden z monitorů.

"Mio, jak je možné, že neumíte psát. Co je toto?" Zaostřila na monitor a lehce sebou trhla. Taková základní chyba... jak teď z toho ven.

"Slečno Mio... čekám." Pevně semkla rty, rozhodnuta nevydat ani hlásku. Pak si vzpomněla na otcovy slova - hlavně klid.

Otočila se na Roba, utřela si slzy a usmála se na něj. Lehce zamrkala a takřka klidným hlasem podotkla : "To bude ta má chyba. Můžu ji ještě opravit?"

Rob se velmi lehce a pouze kouutkem úst pousmál.

"Slečno Mio. Mrkáním a úsměvem se chyby neopravují. Prstíky na klávesnici, utíká Vám čas."

Nečekala ani chviličku, okamžitě začala psát. Tempo se zrychlovalo, oči po monitorech jen létaly. Trvalo to dlouhé minuty, než zpracovala co chtěla. S vítězoslavným úsměvem se otočila. U stolu byla sama, šéf byl u svého stolu, na druhém konci místnosti. Také něco dělal.

"Pane Roberte? Opravila jsem to."
Zvedl oči od svého notebooku a pokynul ji, aby přišla k němu. V tichosti seděla naproti němu a sledovala jak pracuje. Nosil pletený cop plný nádherných tmavých vlasů. Vždy byl pečlivě upraven, oholen a lehká kořeněná vůně, pro něj tak typická, jej obklopovala jako závoj. Jako jeden z mála nenosil brýle, a dokonalý vzhled rušil jen maličko na stranu vychýlený nos. Vždy, když pracoval, rytmicky svíral zlehka rty a Mia často měla neřestné myšlenky, když se zájmem tyto rty sledovala.
Přestal psát. Mia rychle přestala vnímat rty a zadívala se mu do očí.

"Slečno?" Zlehka naklonil hlavu na stranu. Nechtěla, aby to skončilo...

"Pane?" Zrcadlila jeho pohled.

"Slečno?" Naklonil hlavu na druhou stranu.

Usmála se a opakovala jeho pohyb.

"Robe?"

"Roberte. Slečno, toto je za hranicí humoru." Zpozorněnla. Hledala jen náznak toho, že jde stále o nějakou hru.

"Pane, já..." Povzdechl si.

"Slečno?" Sklopila oči a čekala. Zase začal psát. V mučivém tichu čekala na verdikt.

"Překročila jste své pravomoce, slečno. Váš zásah nás stal přes 50 tisíc. Toto je hrubé porušení pracovní kázně..." Pohlédla na něj, opět se slzami v koutcích očí. Nadechla se a chtěla mu vše vysvětlit, omluvit se... říci něco... cokoliv.

Zvedl ruku a nenechal ji mluvit.

"Ale Vaše oprava je funkční, mé přípravy byly nedokonalé. Tuto zásluhu Vám přiznat oficiálně nemohu." Zlehka zasupěla, ale nepromluvila. Čekala, co bude dál.

"Co s Vámi, slečno Mio?" Zadíval se na ni s výzvou v očích.

Sledovala jeho pohled a uvažovala nad odpovědí. Analyzovala své možnosti, své volby. Nakonec se rozhodla.

"Oprava je funkční, kdyby nebyla, už by jste přišel o stroje. Myslím, že mi ještě naopak dlužíte." Snažila se vypadat sebevědomně.

Chvíli ji pozoroval, ona opětovala jeho pohled. Trvalo dlouho, než promluvil.

"A za co ti dlužím?" Zalapala po dechu. Toto nečekala. Přesto, že tušila, že vyhrála, držela se zpátky.

"Rozšířil jste mou opravu na ostatní stroje. Kdyby ne, už by nastalo peklo. A bez opravy by ty NBK osm shořely. A netykejte mi."

Pousmál se, ne krátce, ne jen na půl koutku. Usmál se. Krásně, dlouze, mile... pro ni. Cítila, že najednou v místnosti začalo být nejen horko, ale i dusno.

"A čím Ti to můžu splatit?"

"Netykejte mi! A nevyhodíte mě?"

"To záleží na Vás, Mio. Opravdu chcete dělat práci, která Vás nebaví?"

Zamyslela se. Ta práce je nudná, ale může se při ní učit.

"Nabízíte mi... že můžu zůstat?"

"Nazval bych to vypuštěním posledních pár minut." Úzasem zvedla obočí. Stále si nechtěla připustit, že to dopadlo takto dobře.

"Musím odpověďet hned?"

"Ano slečno. Kolik času by jste chtěla?"

"Týden?"

"Nerozumím, slečno. Máte na výběr?" Usmíval se, hrál si s ní.

Možností měla více, ale cítila, jak ji Rob rozčiluje. Popichuje ji, někam ji vede. Nevěděla kam, nechtěla to. Přesto ji lákalo s ním dál soupeřit.

"Mám. Můžu se zeptat na něco soukromého?"

"Slečno, zase překračujete hranice." Očekávala, že něco takového řekne. Nahnula se a položila svou ruku na jeho. Podíval se na ní, nikoliv překvapeně, ale s letmým úsměvem. Vsadila vše na jednu kartu...

"Roberte, bylo by... troufalé... kdybych tě..." Jen kmitl obočím, jako by ji povzbouzel.

"Pozvala na večeři?"

"Slečno, nerad se opakuji..." Ztrácela šanci. Něco musela udělat. Vyhrkla na něj odpověď.

"To je má podmínka!" Chvíli uvažoval, každá vteřina byla hodinou.

"Pak tedy souhlasím, nemohu ztratit tak schopného člověka. Co si od toho slibujete, slečno?"

"Chci Vám představit rodiče... Roberte." Lehce pokývnul hlavou na znamení, že mu to již nevadí.

"Tedy večer, slečno." Vstal, pohladil ji po tváři a odešel. Ještě chvíli seděla a vnímala jeho vůni. Zlehka se pohladila po tváři, tam kde ji pohladil on. Věděla, že tohle je začátek. Chci ho, rozhodla se.